15.4.2024 | Svátek má Anastázie


VELIKONOCE: O čem je můj Velký pátek

30.3.2024

O čem je můj Velký pátek, o čem jsou mé křesťanské Velikonoce? Důkaz budiž položen na přívlastek „křesťanské“, neboť o takové svátky v mém článku jde. Budeme v příštích dnech slyšet o Velikonocích mnoho slov, zejména v kázáních, číst spoustu úvah, zamyšlení a rozjímání.

Také několik slov neskromně přidám. Hodně niterných. Pro mě jsou velikonoční svátky především o osobním vztahu s Ježíšem Kristem. Začnu od velikonoční neděle – dne vzkříšení. Ten je pro mě, vedle velkopáteční zvěsti o ukřižování, klíčovým bodem svátečního poselství. Na mysli mám slova apoštola Pavla, jednoho ze sloupů prvotní křesťanské církve, která napsal věřícím v korintském sboru: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1. Korintským, 15. kapitola)

To jsou velice vážná slova. Pakliže pozemská mise Ježíše Krista skončila na kříži na okraji Jeruzaléma a v nedalekém skalním hrobě, který zůstal natrvalo uzavřen, pak – nic si nenalhávejme – nemá křesťanství žádný smysl.

Nejrůznější morální hodnoty jsou ctěny souběžně i v sekulární, ateistické společnosti; tvoří součást právních systémů a trestních zákoníků.

Na to, abych nekradl, nevraždil a nepáchal další zlé činy nemusím být nutně křesťanem. Ctnostně mohou žít a žijí i ateisté. Tak o co tedy jde? Křesťanem – v pravém smyslu toho slova - se musím stát -, pakliže chci být spasen, mít naději v dosažení věčného života. A to by nebylo možné bez spojité nádoby – velkopátečního ukřižování a nedělního vzkříšení. Apoštol Pavel to říká jasně: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“

Troufnu si opovážlivě tvrdit, že kdybych se modlil ke Kristu, aniž bych měl stoprocentní jistotu -kterou lze získat toliko vírou -, že Kristus vstal z mrtvých, budu se podobat modláři, který vzývá libovolného mrtvého pohanského boha. Pak by ale bylo křesťanství stejné jako jiná náboženství, lhostejno, jak se jejich bůh jmenuje.

Existuje na světě bezpočet náboženských učení, systémů a z nich vycházejících mravních kodexů, ale žádný z nich nemá reálný přesah do věčnosti. Protože pouze skrze jednu jedinou osobu byla lidstvu a v něm každému z nás dána šance na věčný život. Není to Budha ani Brahma, není to Alláh ani Abura Mazda, není to anonymní bůh sikhismu, nejsou to kamiové, duchové a bohové šintoismu, nebyl to žádný z desítek bohů starověkého Egypta.

Je to Ježíš Kristus, jehož finální pozemský příběh nám zvěstují křesťanské Velikonoce. Jejich symbolem je kříž a prázdný hrob. Víra v Ježíšovu zástupnou oběť na kříži a víra v Jeho vzkříšení – druhé by nebylo bez prvního a první bez druhého nedává smysl – tvoří úhelné kameny křesťanského náboženství. Ne primárně katolického, pravoslavného, luterského, kalvínského, anglikánského či jakéhokoli jiného, ale křesťanského čili kristovského. Rozdělení na denominace je dílem lidským, prazáklad křesťanské víry je v učení a poslání Ježíše Krista a v učení Jeho apoštolů. Denominací je mnoho, ale Církev, Kristova Církev, je jenom jedna.

Velikonoce mají tedy především duchovní význam. Bez ohledu na to, že tuto skutečnost dnes vnímá naprostá menšina české společnosti. Uvědomíme-li si jedinečnost tohoto duchovního významu, záchranu hříšného člověka od věčného zatracení, uvědomuji-li si, že brutální a mučivou smrt na kříži podstoupil Ježíš místo mě, protože já jsem hříšník, nikoli On, a že šanci obdržet věčný život mám jen díky Jeho nekonečnému milosrdenství, pak mi všechny lidové velikonoční tradice, malovaná vajíčka, zajíčci, pomlázky, pentle, řehtačky, výzdoba orientující nás nikoli k prázdnému kříži a prázdnému hrobu, ale k začínajícímu jaru, připadají bezvýznamné, nicotné. Ne, nic z toho neodsuzuji ani nezavrhuji, jen připomínám, že mé vnitřní chápání a prožívání Velikonoc všechny tyto lidové veselosti vysoko převyšují. Mohu bez nich žít, zatímco bez prázdného kříže a hrobu by můj život neměl valného smyslu, utápěl by se v beznaději a marnosti.

Takové je vyznání hříšníka, nejbezvýznamnějšího ze všech bezvýznamných křesťanů, který s vděčností přijal dar víry, dar odpuštění a dar naděje.

Slovo apoštola Pavla z již zmíněného prvního dopisu sboru ve starořeckém Korintu: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ Mé velikonoční přání: kéž by co nejvíce našich bližních patřilo do druhé skupiny.

Požehnané svátky!