Čtoucímu pozdrav! A kdyby jenom něco bez něčeho, ale něco bez něčeho podstatného! Vysvětlím ihned. Když byla moje maminka malinká holčička „vařila“ česnečku bez česneku. Proč ne. Byla přece malá. Ale ono jí to vydrželo až do doby, kdy už byla hodně velká holčička. Vařila − teď už bez uvozovek – svíčkovou bez masa. Ono také tehdy maso! Natož pravá svíčková …

Žertovalo se o tom, že soudruh prezident jel vlakem (je to přece vtip) a ptal se spolucestujících, kam že jedou? Cestující: „do Brzka pro maso“. „Jak to?“, udivil se soudruh prezident. „No říká se přece, že v brzku bude masa dost“.

Ale teď zpátky. Takže svíčková bez masa? A jak byla dobrá! Mrkvička, petrželka, celer nastrouhané na nudličky, podušené na máslíčku, se smetanou ve vyváženém poměru a k tomu nadýchané knedlíky. Fakt nám to chutnalo. Tehdy. Tehdy nám však chutnalo více poživatin, nad kterými bychom dnes jen ohrnuli své zmlsané jazýčky.

Už jsem o tom kdysi napsala, jak jsme s bráchou vzpomínali na báječné vdolky nasucho opečené na kamnech a s hruškovými povidly. Maminka si vzpomněla, že je můžeme udělat, protože hrušková povidla ve špajzu máme. Prozíravě však většinu vdolků usmažila na oleji. Když jsme pak ochutnali ty suché, skončily u psa.

To ale opět teoreticky odbíhám, psala jsem přece o té svíčkové. To k nám takhle jednou jenom tak na skok zavítal kámoš maminčina manžela. Zrovna jsme se chystali k obědu. Mamince se dodatečně doneslo následující – „byl sem u Tondy, Máňa zrovna dávala na stůl knedlíky s omáčkou. Ta byla jak smetana až se mi sbíhaly sliny a vona mi ani nenabídla! A to mně vždycky pozve, když maj něco k jídlu.“

„Dávala sem zrovna na stůl, když přišel Standa. Ráda bych mu nabídla, ale styděla sem se, že to bylo bez masa“, přiznávala kajícně maminka. No a svíčková bez masa? Tak jako česnečka bez česneku. Velká holčička to zvládala úspěšně. Ale jako malá by tehdy nejspíše „vařila i svíčkovou bez svíček“.