ŮVAHA: Věda vs. víra
Několik polemických poznámek vůči skeptikům a fundamentalistům
„Věda a víra jsou dva mimoběžné fenomény a vzájemně se nerozporují.“ Tvrzení tohoto typu lze číst v seriózním tisku poměrně často. Opačný názor („vědecký establishment je ovlivněn racionalistickou a ateistickou ideologií“) lze pro změnu číst na webech fundamentalistických nebo konspiračních. Nelekejte se: nechci srovnávat nesrovnatelné – přikláním se ke tvrzení prvnímu. Ovšem kriticky a s jistými výhradami.
Pro jisté výjimečné situace bych se nyní rád pokusil o dílčí rehabilitaci tvrzení druhého. V rozsahu, ve kterém věřím (či ve které křesťanská ortodoxie věří) na zázraky. Zázraky a znamení jsou, jak známo, podle ní, jakousi výjimkou z pravidla. Má se za to, že Zákonodárce (Bůh) kdysi stvořil zákony, které však v nehostinném světě zmaru ztratily svou dokonalost. Střípky oné dokonalosti (jakýchsi náznaků ztraceného ráje, a zároveň budoucího zaslíbení z nebe) se občas prolomí do našeho potemnělého světa: Bible vypočítává kupříkladu zázračná uzdravení, kráčejícího Ježíše po vodě, změnu vody ve víno, vzkříšení, nanebevstoupení, panenské početí, a tak podobně. Propojení těchto jevů do jednoho celku pak svádí fundamentalistu k vytváření divokých, ba pavědeckých teorií.
Znamení shůry jsou ale vzácná, a navíc je nelze vědecky testovat. Skoro jakoby je člověk mohl zahlédnout jen na zlomek sekundy, periferním pohledem či v umění (tím nepopírám výrazné, možná až manifestační projevy, které Bible také zná, a které jsem v krátkosti už zmínil – a neptejte se mě, zda jsou tyto úkazy ještě vzácnější či nikoliv). Buď jak buď, módní skeptické výzvy a volání po důkazech nemají z tohoto důvodu od teistů zpravidla valných a přesvědčivých odpovědí. Paradoxně je tomu spíše naopak: mezi příznivci skeptického hnutí je nápadně velké procento křesťanů (rozumějte lidí věřících na zázrak vzkříšení). A také mnoho hlasitých odpůrců konspiračních teorií jsou právě konzervativní křesťané. Ostatně Chestertonův bonmot („Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak. Budou věřit v cokoliv.“) je výmluvný. A právě tato skutečnost je příčinou překvapivého, jakkoliv jen částečného, ideového průniku racionalistů a teistů.
Konzervativec zpravidla věří v otevřenou společnost, vyznačující se tím, že v ní dochází ke generování příliš velkého množství dílčích zájmů, interakcí a nahodilých či nepředvídatelných jevů, které zaručené a pravděpodobné výsledky téměř vylučují. Mezi řádky lze ovšem opět tušit výjimky z pravidla. I mnozí zapřisáhlí křesťanští odpůrci světa řízeného ilumináty, Rothschildy či ufony vám totiž (někdy v soukromí, jindy veřejně) přiznají, že věří na antikristovský totalitní systém v závěru dějin (přičemž se ho snaží spatřit v dnešních globalizačních geopolitických trendech, bezhotovostních platbách a nadnárodních státech), na nadpřirozené vytržení křesťanů do nebe či na náhlý fenomenální příchod Ježíše Krista do našeho třírozměrného světa. Zároveň je však konzervativec velmi zdrženlivý a skeptický v otázce hledání souvislostí mezi aktuálními politickými či geologicko-ekologickými událostmi a tajuplnými výjevy z biblických prorockých textů. V opačném případě se může i teista dostat do lákavé pasti pavědy, pověrčivosti či ideologizace. A vlastně se může ocitnout v tomto pokušení jednodušeji, než skeptik ateistický, který svaly svého kritického myšlení tolik namáhat nemusí.
K poslednímu uvedenému je ovšem zapotřebí uvést dvě stručné poznámky. Za prvé, je jasné, že někteří lidé jsou skeptiky jaksi od přírody, tudíž ke kritickému způsobu uvažování tíhnou bez nutnosti větší námahy. A za druhé, jelikož evangelium vyzývá k rozhodné a smělé víře, může být zdrženlivý a opatrný přístup poněkud problematický. Vybalancování opatrnosti a rozhodnosti je pak pro věřícího leckdy nelehkou výzvou.
Co z toho všeho tedy vlastně plyne? Mimo jiné eventualita, že Stvořitel mohl v (pre)historii hypoteticky zasahovat do běhu věcí vezdejších, takříkajíc nadpřirozeně. A kdo jste četli Starý zákon, uznáte, že některé příběhy v něm jsou, jemně řečeno, divoké (byť část z nich lze vykládat alegoricky). Vytváření systematických teorií na základě těchto událostí, je však věcí ošemetnou, a ti, kdo se na onen tenký led pouštějí, musejí počítat s nízkým veřejným pochopením pro své závěry (jakkoliv ne nutně a ne vždy musí být pavědou to, co racionalisté oním slůvkem paušálně onálepkují). To samozřejmě neznamená, že lidstvo nemá stran prehistorie žádné důkazy. Teorie ploché či duté Země opravdu nelze brát vážně jako relevantní hypotézy. Přesto se ve vědeckém diskursu objevují kromě důkazů exaktních, i důkazy a předpoklady pravděpodobnostní či pracující s dynamickým poznáním. A právě tato bílá místa svádějí k používání víry a ideologie více než je zdrávo. Racionalisty pak vedou k extrapolacím, z logiky věci netestovatelné jevy vylučující.
Řešení tohoto problému neexistuje. Jakákoliv společenskovědní disciplína, která není dostatečně jištěna rozsáhlým souborem exaktních a tvrdých dat před vlivy ideologií a interpretací (prehistorickým bádáním počínaje, vládní politikou či ekonomikou konče), je vždy v jisté míře v zajetí subjektivismu plebsu. Veřejný diskurs lze jistě chránit osvícenými diktaturami, vládami odborníků, konstitučními monarchiemi či expertními komisemi ve školství. Avšak jak známo, elitní (uzavřené) komise a diktatury velice rády konvertují z osvícení do bludu. Ochrana lidí před sebou samými holt nikdy nebude zcela neprodyšná.
