25.4.2024 | Svátek má Marek


ÚVAHA: Pryč s krásnou literaturou

11.4.2019

Maturity jsou za dveřmi a studentstvo se na poslední chvíli noří do Jana Cimbury, Dětí ze stanice Zoo nebo Zbabělců, kteří jim splývají s Bídníky. Biflují se obsah Cimrmanových her (takovýhle strašný osud si ta roztomilá chytrá sranda nezasloužila) a vypisují si postavy ze Starce a moře, i když kromě starého Santiaga vůbec nejsou podstatné.

Beletrie čili krásná literatura je něčím, co jaksi automaticky vyzdvihujeme coby kulturní skvost a školním dítkám doporučujeme. Teď už místo seznamu povinné četby opravdu existují pouze seznamy četby doporučené, ale stejně - ten výběr...

Co vybrat do seznamu doporučené literatury a do učebnic? To, co se v dané době nejvíce cenilo? Nebo to, co se dá číst ještě dnes? To, co nejlépe dokresluje dobu vzniku a umělecký směr? Ignác Mácha alias Karel Hynek Mácha opravdu kromě Máje napsal i Márinku, Cikány, Svatého Ivana či Křivoklad nebo Krkonošskou pouť, ale vážně to mají všichni dnešní studenti znát? Jaroslav Vrchlický napsal nesčetné básnické sbírky (a báseň o rytíři Smilovi, leč o té se neučí). Vážně všechny byly nějak literárně hodnotné nebo vypovídající o době a o umělcově nitru? Není taková nadprodukce spíše známkou prosté potřeby nějak se uživit?

Není přitom nijak těžké nachytat proslulé autory na švestkách. Nejprofláknutější rým - „láska - páska“ - symbol básnické řekněme jednoduchosti či nenáročnosti, najdeme kde, milí žáci? Správně, v Máchově Máji. Navíc mu tam už na prvního května kvete a voní nějaká růže...

A nebo: „Jen duj, větře, boží silný orle, jen rvi moje vlasy...“ Kde já jsem to jenom už... Jo, tady: „Duj, větře, roztrž tváře, zuř a duj!“ Shakespeare, Král Lear! Juldo Zeyere, neopisoval jsi tak trochu? Takhle máme u žáků bojovat s grifem CTRL-C CTRL-V?

Kdo z autorů je vlastně hoden vstoupit do pamětí studentstva? Proč třeba taková Tereza Nováková nebo Antal Stašek? Staškův Nedokončený obraz by se zfleku mohl točit jako TV seriál a trumfnul by i Rosamundu Piltcherovou: kněz a jeho utajený syn, zakázaná láska, tajemný obraz, partička sedláků jako komický prvek... Moci tak vidět čítanky vydané za nějakých padesát let! Byli by tam i Pawlowská, Kotleta nebo Hartl? Nebo byli by tam nejlepší bloggeři? (třeba... ale ne, budu radši skromný)

Další, neméně důležitá věc: Všimli jste si, že se spoustou literárních postav bychom ve skutečnosti asi žít nechtěli? Byli by to dost nesnesitelní, nespolehliví a někdy možná i trochu nehygieničtí parťáci. Chinaski, Dorian Grey, Achilles, kapitán Achab, Vilém z Máchova Máje, Don Quijote, Hamlet, Rumcajs...

Také je pozoruhodné, že ústřední téma většiny takzvaně hodnotné literatury by se dalo shrnout do motta: „Jak se hrdina (hrdinka, hrdinové) vzepřel(-a, -i) osudu (bohům, konvencím, rodině, tělesnému handicapu, přírodě...).“ Stačí prohlásit „A přece jej miluji!“ a hrdinka (v některých nových knihách už i hrdina) má podle autora svaté právo bouřit se proti konvencím, autoritám i zákonům. Má právo rozvracet vztahy, sahat sobě i jiným na život, protože tady jde přece o lásku a ta musí zvítězit, případně občas krásně tragicky prohrát. Anebo taková pravda, joj, to je argument! Jakmile někdo, kdo je autorem či hlavní postavou označen za padoucha, sahá autorovi a hlavnímu hrdinovi na to, co oni označují za pravdu, je vše dovoleno. Někdy i porušení fyzikálních a biologických zákonů. Všimli jste si například, že literární hrdinové nechodí na záchod a jejich veškeré konání se zcela vymyká běžným časovým možnostem, které tak omezují nás smrtelníky?

Napadla mě hříšná myšlenka. Kdyby třeba vlci zničehonic byli osvíceni lidskou inteligencí včetně schopnosti mluvit, psát a číst, jak by asi vypadala jejich literatura? Byly by to romány „Jak jsem neposlechl vůdce“, „Jak se mi nechtělo dělit o kořist s ostatními“, „Já a alfa samice, když šéf nebyl doma“? Nebo by vlci měli tolik rozumu, že by i postiženi vzděláním dál ctili ta nepsaná a nevyřčená pravidla chování, která se v evoluci osvědčila?

Co vlastně naše školství vidí na té literatuře tak úžasně výchovného? Nepocházejí právě z tohoto zdroje výroky nedávné minulosti „Yes, we can“ nebo „Wir schaffen das“?

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin