Statečné i zbabělé momenty českého národa

Hodnocení národa na stupnici charakterových vlastností je samo o sobě obtížným úkolem, poněvadž výchozí podmínky pro udržení a rozvoj své existence měl každý národ jiné. Připočteme-li výrazný vliv subjektivního hodnocení a osobních priorit dotyčného historika spolu s nutností oddělit ideologicko propagandistický nános, který každou dějinnou událost obaluje jak plátky cibule, zdá se, že se jedná o nadlidským úkol.

Podle některých jsou Češi srabi, podle jiných zase Češi dokázali v některých zlomových situacích obstát, protože bychom jinak jako národ neexistovali. Kubišové, Sabinové, Gabčíkové, Moravcové, Fajtlové, Balabánové, ti všichni defilují v naší bohaté historii.

Hodnocení hrdinství

Zajímavými proměnami prošlo v některých pohnutých momentech našeho národa samotné hodnocení hrdinství. Klasickým příkladem mohou být čeští vojáci za 1. světové války, kteří často statečně a obětavě bojovali na straně Rakouska-Uherska proti italským nebo srbským vojskům. Po skončení 1. světové války a po vzniku Československa však nebyli hodnoceni pozitivně, dokonce se na ně mnozí dívali s despektem. V dnešní době již jejich anabázi můžeme považovat za hrdinství po seznámení s těžkostmi a krutostí bojů v horách (v Alpách nebo na Balkáně) včetně utrpení, kterým si prošli,.

Období středověku je pro hodnocení obtížné, nemáme podrobné informace, písemné dokumenty (kroniky) pojednávají spíše o panovnících a jejich činech, hrdinové bojují za území a državy panovníků a ostatních feudálů, pojem národ ještě neznají. Hodně často se jedná o legendy předávané po generace, kde je hodnověrnost často sporná.

České království nebo české země spolu se živoucí vírou byly hlavním pojítkem našich předků až do konce 18. století, kdy se s nástupem osvícenství poprvé objevuje termín národ.

Proto hodnocení bitvy na Bílé hoře prezentované českými obrozenci jako střet českého národa s „bídnými“ Habsburky je komický. Při této bitvě se střetlo stavovské (rozuměj protestantské) vojsko s vojskem císařským (katolickým). V „českém“ vojsku nacházíme většinu cizinců, ostatně již jména a původ samotných velitelů napovídají své: Kristián I. Anhaltský, Jindřich Matyáš Thurn nebo Jiří Fridrich Hohenlohe.

Chceme-li se alespoň pokusit hodnotit hrdinství, popř. zbabělost dotyčného národa, shodneme se, že v pokojných dobách se pitím kafíčka stěží projeví charakter a postoj člověka, ty se odkryjí jen ve zlomových momentech, proto se pojďme zaměřit právě na ně.

Hmatatelní hrdinové minulosti

Od druhé poloviny 16. století do konce 19. století si české země (ještě nemůžeme hovořit o národu) „lebedily v závětří habsburského teploučka“. Jde samozřejmě o přehnané tvrzení, poněvadž naše země, resp. jejich obyvatelstvo bylo v průběhu třicetileté války značně zbídačené, ale setkáváme se s případy hrdinství šlechticů i nižších stavů.

Za hrdinství můžeme považovat statečnou obranu pravého břehu Vltavy na Karlově mostě při švédském dobývání Prahy roku 1648, kdy se pražským měšťanům spolu se studenty a jezuity podařilo švédská vojska odrazit. Někteří ze studentů byli dokonce panovníkem povýšeni do šlechtického stavu.

Při obléhání Vídně Turky (r. 1683) byl zástupcem velitele Vídně jmenován Kašpar Kaplíř, který vedl úspěšně obranu města vůči tureckým obléhatelům. Nebýt jeho velitelských schopností a statečnosti, Vídeň by nejspíš padla do rukou sultánovia dějiny střední Evropy by se odvíjely jiným směrem.

Celá řada dalších vojáků a velitelů pocházejících z českých zemí se vyznamenala při bojích proti Turkům na Balkáně ve druhé polovině 17. a začátkem 18. století.

Následuje rok 1848 a probíhající revoluce, na jedné straně máme hrdinu Karla Havlíčka Borovského a na druhé straně prokazatelného zrádce Sabinu, který na ostatní donášel z důvodu finančního prospěchu. Zbytek českého národa nám osciluje někde mezi, ale spíš blíže k Havlíčkovi.

Tři osudové momenty ve 20. století

A konečně novodobé dějiny našeho národa ve 20. století, kdy již nalézáme dostatek materiálu a možností k hodnocení právě tří zlomových období, ze kterých se utvářel charakter našeho národa:

1. vznik legií za 1. světové války a vyhlášení samostatného Československa r. 1918;
2. mnichovská kapitulace r. 1938 a následné chování za protektorátu (1939-1945);
3. postoj našeho národa po Únoru 1948 a následně v období normalizace.

Legie a vznik ČSR

Je třeba vyzdvihnout drtivou většinu našich vojáků, kteří v průběhu 1. světové války bojovali statečně, v řadách rakousko-uherské armády. Naprosto samostatnou kapitolou je vznik československých legií na západní frontě v Itálii a Francii a na východní frontě v carském, později bolševickém Rusku, kde šlo o početně největší kontingent legionářů, kteří statečně bojovali nejprve proti německým a později proti bolševickým vojskům. V roce 1918 ovládaly naše legie dokonce celou Sibiřskou magistrálu, musely svést s bolševiky celou řadu bitev, kdy šlo o holé přežití.

Nebýt hrdinství našich vojáků v legiích, nikdy by nevzniklo samostatné Československo!

Jiná situace byla doma, kdy část obyvatelstva byla zapojena do odboje (většinou formou letáků), ale většina obyvatel včetně domácích politiků spíše vyčkávala, jak situace dopadne. Následné zhroucení monarchie samozřejmě dokázali náležitě oslavit fangličkami a rozbíjením symbolů monarchie včetně mariánského sloupu nebo pomníku našeho maršála Radeckého.

Mnichov a první pokřivení národa

Rok 1938 je již skutečným prubířským kamenem charakteru českého národa a zde můžeme prohlásit (i když to bude znít jako paradox), že v době Mnichova české obyvatelstvo obstálo na jedničku. Vojáci i občané byli odhodláni bránit svou zem, byli připravení přinést i cenu nejvyšší, svůj život. Následuje mnichovská kapitulace a půl roku po ní okupace nacisty následovaná zlomem charakteru některých lidí. Klasickým případem je Emanuel Moravec, zanícený masarykovec, který se po okupaci přidal k nacistům a fanaticky propagoval Třetí říši.

Mnohem horší byli zrádci v samotném odbojovém hnutí, které se počátkem války zformovalo většinou z bývalých armádních důstojníků. Jednotlivá odbojová hnutí byla často odhalena Gestapem jen z důvodu kolaborace ochotných českých udavačů.

Mimochodem, třetina důstojnického sboru byla z důvodu odbojové činnosti popravena ve věznicích nebo zastřelena (generál Eliáš, Balabán a další). A to nepočítáme ty, kteří odešli bojovat do Polska, později do Francie a Británie. V Sovětském svazu to měli naši pozdější vojáci těžké, nejprve je Stalinovi komunisté díky paktu Ribbentrop-Molotov zavřeli a poslali na Sibiř, poté, co Hitler napadl Sovětský svaz, nechali zformovat samostatnou čs. jednotku.

Zvláštního hrdinství dosahovali naši letci v bojích o Británii v roce 1940 nebo u Tobruku v severní Africe.

A doma? Přežívalo se, kolaborovalo, pokud odhlédneme od naprosto výjimečné akce českých parašutistů vysazených z Británie, kterým se podařilo úspěšně provést atentát na Heydricha. V době před a hlavně po heydrichiádě, kdy se rozjelo vraždění nevinných českých lidí, prokazují hrdinství nejen parašutisté, ale i ti, kteří jim tvořili zázemí, většinou celé rodiny (členové Sokola, Orla atd.). Nacistcký režim se nesmírně krutě mstil nejen přímým účastníkům, ale celým rodinám - podobně jako později komunistický režim.

Smutnou kapitolou českého národa je shromáždění v počtu cca 250. 000 českých občanů na Václavském náměstí, kteří přísahali věrnost říši! Páteř českého národa se pod tíhou prvního totalitního režimu začala ohýbat.

Výraznou událostí je Květnové povstání roku 1945, řada velice statečných lidí, většinou obyčejných lidí a na druhé straně plejáda zbabělců, kteří místo toho, aby šli bojovat, byli zalezlí ve sklepích.

Hrdinové a udavači za komunistické totality

V roce 1948 nastupuje další totalitní režim, tentokrát komunistický. Byl hrůznější v tom, že teror nebyl páchán těmi zvenčí, ale našimi lidmi, kteří pod lákavou nadějí na osobní prospěch a kariéru udávali své spoluobčany.

Říká se, že každý totalitní režim má své mantinely, kam až může zajít, v případě našeho národa bylo možné zajít daleko, ale nezapomínejme zase na plejádu statečných lidí, kteří se dokázali komunistické totalitě vzepřít, v ojedinělých případech dokonce i se zbraní (Rambouskové, Wienerové a další).

K dokonalému pokřivení naší společnosti dochází po invazi roku 1968, v tomto případě již můžeme až na výjimky hovořit o kolaboraci téměř celého národa v rámci tzv. husákovské normalizace.

Závěr: Český národ se nemá za co stydět

Zbývá otázka, zda jsme národem zbabělců, nebo hrdinů.

Vždycky záleží na úhlu pohledu, ze kterého dotyčný národ hodnotíme. Je těžké na tuto otázku zodpovědět, protože náš národ si prošel za poslední století dvěma tvrdými totalitními režimy a v některých momentech šlo o samotné přežití.

Lze ale s jistotou prohlásit, že podobně jako ostatní evropské národy český národ měl, má a bude mít vždy své své hrdiny, zbabělce a nezařaditelnou pasivní většinu.

Knižní thriller Mračna nad Evropou nyní v prodeji se slevou.

Trailer: