ÚVAHA: 50 odstínů svobody
Pokud nežijete někde na Marsu, neuniknete. Defilé politiků, politologů, intelektuálů a obecných dobrosejů, kteří vám denně vyprávějí o svobodě, nebere konce. Má to háček... každý si pod tím pojmem představuje něco jiného.
Vždyť, zkuste se zeptat. Chtějte definici po moudrém vypravěči. Jistota a přesvědčivost mizí. Dozvíte se pár pravd o tom, jak svoboda není absolutní. Že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Dozvíte se o svobodě jako poznané nutnosti, intelektuálnější typy dodají něco ve smyslu vnitřní svobody a naznačí, že vnitřně svobodný člověk je svobodný, i když je zrovna ve vězení...
Nejsem intelektuál. Ani politik. Jsem přízemní, mám rád přízemní věci. Definice, které dávají smysl. Definice, které jsou použitelné. Takové, které co možná nejlépe vystihují podstatu používaných pojmů. Definice, bez kterých se snadno naplňuje ono úsloví „já o voze, ty o koze“.
Takže zkusím navrhnout, abychom svobodu vnímali jako možnost dělat si na svém za své co chci, pokud tím (nad míru přiměřenou okolnostem) nezasahuji do analogické možnosti jiného. Svoboda tedy úzce souvisí s vlastnictvím (absolutním právem něco držet, užívat, nakládat s tím a požívat jeho plody), jak jej definovalo už římské právo.
Složitě vypadající záležitosti se najednou jeví celkem jednoduše. Svoboda jako jednoduchý návod na život. Respektovat a být respektován. Možnost absolutně ovlivnit své záležitosti a nést za to odpovědnost. Najednou jaksi nejde, aby někdo přišel k vám domů, do obchodu či do hospody a začal vám říkat, co všechno musíte, na co má nárok. Najednou nikdo nemůže chtít, abyste platili za jeho chyby. Za to, že je hloupý. Líný. Neschopný.
Už slyším ty námitky. Že lidi takovou svobodu neunesou. Že jsou takoví či onací. Že potřebují nad sebou bič nebo aspoň kontrolu. Někoho, kdo jim bude říkat, co je správné a co špatné.
Nevěřím těm námitkám. Slyším je totiž zpravidla od elitářů, kteří chtějí určovat jiným, jak mají žít. Kteří chtějí realizovat svoje představy za prostředky jiných. Kteří chtějí, aby důsledky jejich rozhodnutí nesli jiní. Takže zase to defilé politiků, politologů, intelektuálů a dobrosejů. Defilé těch, které vlastně ke spokojenému životu vůbec nepotřebujeme.
