23.2.2024 | Svátek má Svatopluk


UDÁLOSTI: Co a proti komu máme bránit

18.2.2015

Aktuálním tématem posledních týdnů byly krvavé teroristické atentáty v Paříži. V té souvislosti proběhly i u nás vášnivé diskuse. Hlavní teze byla: „Musíme bránit naše hodnoty.“ V té souvislosti je ovšem třeba vyjasnit:

- za prvé, jaké to jsou vlastně hodnoty,

- a za druhé, před kým je musíme bránit.

Mělo by jít o obranu svobody projevu před islámským nebezpečím: bojové heslo zní „Je suis Charlie“. U nás to má lehce snobský, intelektuálský rozměr, protože islámské nebezpečí není zatím až tak bezprostřední. Menšinové stanovisko zaujal profesor Tomáš Halík v tom smyslu, že se pokusil zdůvodnit, proč není Charlie. Odsuzuje samozřejmě krvavý akt teroru v redakci Charlie Hebdo, upozorňuje však, že karikatury, které tam zveřejňovali, jsou leckdy problematické, zraňují city a víru spousty lidí.

Mám pro stanovisko prof. Halíka pochopení, chtěl bych jen upřesnit, co aspoň pro mne znamená svoboda projevu a proč je pro mne dejme tomu „hodnotou“.

Svoboda projevu neznamená jen a pouze svobodu „říkat co mne napadne, co mi slina na jazyk přinese“. Znamená ji taky a pro někoho. Přesto je třeba na této formální svobodě trvat. Zkušenost totiž praví, že to, co je správné (názory, stanoviska, rozhodnutí), bylo často zprvu většinou lidí považováno za „kontroverzní“, stála za tím jen menšina, o prosazení tohoto menšinového stanoviska bylo třeba svést tvrdý zápas a trvalo to řadu let (přitom ani náhodou neplatí, že každý kontroverzní, menšinový názor je předem správný).

Odtud se odvozuje přesvědčení (taky moje), že to, co je správné, se nejlíp pozná ve svobodné, veřejné diskusi. A toto přesvědčení je opřeno o důvěru, o víru, že lidé jsou schopni ve veřejném, svobodném prostoru rozeznat, co je správné s co je špatné.

Z toho plyne, že svoboda projevu nutně znamená taky např. svobodu říkat hlouposti, ale umožnit říkat hlouposti není smyslem svobody projevu. Jen to bez toho nejde. Svoboda projevu však znamená svobodu říkat jak „já jsem Charlie“, tak i „já nejsem Charlie“. Během té veřejné debaty u nás jsem měl občas pocit, že mnoho lidí by tu svobodu prof. Halíkovi docela rádo odepřelo.

Nikoli nepodstatná věc přitom je, že náš palčivý problém tady a dnes není zachovat nebo zrušit svobodu karikovat Mohameda (nebo třeba Ježíše, to je spoustě lidí u nás jako problém bližší), ale zachovat svobodu kritiky např. politických aktivit Andreje Babiše (formálně jistě existuje, prakticky ji provádět je občas obtížné). V této otázce se nejlépe vyjasní jedna „hodnota“, o niž nám má jít, totiž svoboda projevu, protože ztratí něco ze své všeobecné vznešenosti, ale zhodnotí se v obtížích, které s sebou nese její praktická realizace v jedné konkrétní, přízemní věci.

Druhá zásadní otázka je, před kým se vlastně máme bránit. Velký mediální rozruch způsobila před nějakou dobou demonstrace, kterou na Hradčanském náměstí v Praze zorganizovala iniciativa „Islám tady nechceme“. Účast nebyla až tak omračující (několik set lidí), ale byli tam lidé zvučnějších jmen (poslanci Tomio Okamura a Jana Černochová), odtud i ta velká publicita. Základní nota byla: islám ohrožuje naše hodnoty, imigranti se mají přizpůsobit nebo odejít.

A trochu podobně vyzněl i projev Miloše Zemana na diskusním fóru Let My People Live. Podle českého prezidenta světu hrozí větší nebezpečí než Hitler, totiž Islámský stát a islámský terorismus. Je nezbytné, aby se Západ a Rusko sjednotily pod praporem válečného tažení proti společnému nepříteli.

Jenomže: z praktického hlediska nás daleko víc než islám ohrožuje probuzený imperiální apetit Putinova Ruska. Rádo by už zase prosadilo svůj mocenský vliv na území, které kdysi ovládlo vzhledem k vítězství v 2. světové válce a o které pak přišlo po konci války studené. Tedy v „blízkém zahraničí“, jak zní terminus technicus používaný ruským ministerstvem zahraničí. Sem patří i Česká republika. Přitom u nás zaujímají významné pozice proruští politici, zrovna třeba Miloš Zeman. Avšak je Rusko náš opravdu největší problém?

Abychom mohli přesně odpovědět na otázku proti komu, čemu se bránit, musíme mít jasno, koho, co bránit. Vědět, co je to naše.

Svoboda projevu, o níž jsem mluvil, k tomu jistě patří, ale jí se „to naše“ nevyčerpává.

Abych mohl aspoň trochu podrobněji odpovědět, stručně nejdřív zrekapituluji politický vývoj naší země od listopadu 1989.

Na počátku stála všeobecná nespokojenost se 40 lety „totáče“. Ruské komunistické impérium se na přelomu 1989 úplně rozložilo, otevřely se brány ke svobodě. Naše zásluha na tom nebyla velká. Byl to jakýsi dar, zázrak. Pak jsme pár let navíc ještě žili v idylické mezinárodně politické situaci.

Vytvořil se prostor svobody: byly položeny základy demokratického uspořádání společnosti opřeného o ústavně zaručená základní občanská práva a svobody. Vznikly základní politické instituce včetně demokratických politických stran, nezávislá justice, svobodná média. Ve svobodném podnikání se uplatnilo právo vlastnit a svoboda podnikat. Nový režim měl samozřejmě mnoho chyb, ale byl otevřený změnám k lepšímu (a samozřejmě i k horšímu).

Podstatně se změnilo i mezinárodně politické postavení naší země: Česká republika nalezla místo ve velkém a silném uskupení svobodných demokratických států (EU, NATO).

Tento systém se v posledních 2-3 letech v jakémsi revolučním procesu zrelativizoval, otřásl a změnil k horšímu.

Proběhla „Velká protikorupční revoluce“, jejímž výsledkem jsou „Nové pořádky“ (termín A. Babiše). Jde především o dvě základní změny:

1. Překreslení politické mapy České republiky: dosud v ní dominovaly silná pravicová a silná levicová strana. Dnes je v popředí ideově beztvaré a mocensky agresivní hnutí ANO a neexistuje silná, relevantní demokratické opozice.

2. Změny ve vlastnictví médií (významná média se octla ve vlastnictví Andreje Babiše, zároveň též velkopodnikatele, předsedy nejsilnějšího politického útvaru a ministra financí ČR).

To, k čemu u nás došlo, je posun od demokracie k autokracii a oligarchii. Nové pořádky reprezentují jména Andrej Babiš a Miloš Zeman.

Závěr z toho všeho je prostý: Toho, co k nám v r. 1989 přišlo, jsme si dost nevážili, nevěděli jsme pořádně, co si s tím počít, a nakonec jsme to z velké části prošustrovali. To znamená vzdali jsme se svých hodnot. Jsme zranitelní ze všech stran. Je pro nás nebezpečím islámský radikalismus a terorismus (zatím nevelkým) a je pro nás nebezpečím (daleko větším a bezprostřednějším) Putinovo Rusko – je větší, silnější a bližší. Ale úplně největším nebezpečím pro nás jsme my sami, protože už vlastně nevíme, co bránit, a nevíme ani, jestli nám to stojí za to.

Měli bychom si tedy za prvé uvědomit, o co nám vlastně jde, za druhé přihlásit se k tomu, a za třetí věřit, že jsme schopni to udržet, napravit, vylepšit – a to tak, aniž bychom to přitom zároveň zničili, což se nám už ve Velké protikorupční revoluci skoro podařilo. ;

5. února 2015

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.