„Ale to je škoda“, řekla do telefonu moje kamarádka, se kterou jsem se dlouho neviděla. Též jsme si sdělovaly, jestli jsme již „v důchodu“. Řekla jsem, já ano, a že už ani pracovat nechci.

Zeptala jsem se jí: „Pro koho je to škoda?“

Ona: „No pro ty děti.“. Pousmála jsem se s myšlenkou, že k dovysvětlení důvodu, proč již nechci učit, mi telefonický hovor nestačí. Jak jí zjednodušeně vysvětlit, že po celoživotní dráze učitelky už neshledávám v této profesi smysl? Nynější roli učitelů vidím ve funkci pouhých roztleskávaček, které musejí děti jen chválit a u toho juchají a juchají! Rozhodně po dětech nesmí chtít žádné úkoly a výkony. Existuje dokonce v českých vodách ředitelka, která bez uzardění prohlašuje, že cílem školy není děti něco naučit.

Jsem radši aktivně v důchodu ne proto, že bych byla znavená či nemocná, ale že mám smysluplnější náplň ve sportu, zahrádce, hudbě, vnoučkovi a přátelích.

O té smysluplnosti:

V minulém článku jsem použila při popisu hodnocení současného „moderního“ působení na děti ve školách slovní spojení: místo plnění úkolů se používá pouze podpory. Slovo podpora je hojně užíváno i aplikováno. Je to i terminus technikus pro plán praktikovaný ještě před odesláním dítěte do pedagogicko – psychologické poradny, když něco v jeho vzdělávání drhne. Máme tedy Plány pedagogické podpory. Plán je vytvořen, ale vesměs pak nikdy není průběžně hodnocen, zda dítěti skutečně pomáhá. Praktické dopady těchto plánů jsou tedy pouze různé „úlevy“ typu, jako např.: „Dítě budeme hodnotit pouze na základě písemného, nebo naopak ústního zkoušení“, nebo: „Při diktátu bude psát pouze každou druhou větu“ atd. atd. V plánu je i nutnost úpravy režimu domácí přípravy. To je zcela nekontrolovatelné. Rodiče obvykle spoléhají na to, že mají „papír“ a karavana kráčí dál. Nedělají s dítětem doma zhola nic navíc, i když je učitel poučil, co by bylo vhodné s dítětem procvičovat.

Jak se může dítě zdravě rozvíjet, když je JEN podporováno? Používám velké zjednodušení, ale jinak tento jev nelze vysvětlit.

V regionech, kde není dost profíků – pedagogů – se tedy zanedbává základní princip pedagogiky – od lehkého k těžšímu, hlavně ale potřeba nezbytného procvičování a aplikování se současným vysvětlováním, proč se to které učivo děti učí. Ano, každé dítě je jiné a „startuje“ z různých pozic. Právě proto se tyto plány píšou. Znám ale školu, kdy je většina učitelek a učitelů rekrutovaná z asistentek a asistentů a pedagogické vzdělávání si pouze dodělávají během práce. Vesměs se starají pouze o psychický komfort dětí. Jinými slovy, aby se hlavně bavily. Ne, nechci zde mentorovat stylem těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pro ty, kdo toto sousloví neznají – je to heslo Emila Zátopka, kterého jistě znáte. Ten se určitě nestal olympionikem tím, že byl neustále jen podporován. Naopak, musel překonávat kdejaké překážky. Ani nehodlám podceňovat to známé škola hrou. Avšak impotence klást dětem přiměřené nároky se hojně rozmáhá. Proč? Možná je to i pohodlnější. Hlavně však „moderní“. Zdá se, že jsou při praktikování této ochranitelské strategie všichni šťastní. A to je přece nejdůležitější.

Absence nároků a limitů se viditelněji ukazuje v obasti chování dětí. Děti jsou povětšinou doma v režimu domácích mazlíčků neustále obdivovány a odměňovány za nic. Co pak ve škole? Říct dítěti, že má něco vyhotoveno špatně, nelze. Okamžitě začne jekot „Ne, maminka říká, že to mám dobře“.

Kamarádka speciální pedagožka (dál píšu speckařka) pomáhala ve třídě prvňáků se správným úchopem tužky při psaní. Řekla Aničce, která držela tužku špatně, že takhle ne, a ukázala, jak má tužku držet. Rychle však zakročila třídní učitelka Aničky se slovy: „Paní Nováková, tady nee, tady si maminka nepřeje, abychom Aničku opravovali.“

Z jiného soudku: Do třídy vstoupí chlapeček a nese roztrhané výkresy, které byly vystaveny na chodbě. Sdělí, že Ondra je roztrhal. Za ním se objeví pachatel, ještě má kolíčky na upevnění výkresů v ruce. Dostane otázku: „Proč jsi to udělal?“. On: „Chtěl jsem.“ Přihlížející kamarádka, již zmíněná zkušená speckařka, na něj zvýšeným hlasem křikne: „A co kdybych ti pro změnu chtěla teď já dát za to na zadek?!“.

Přihlížející učitelky jsou zděšeny a šedesátiletou speckařku poučují: „Takto prosím ne, takto na děti už působit nesmíme.“ Kluk však přecitlivělé učitelky zlobí dál, ale za speckařkou chodí na lekce speciální péče ochotně a rád, i když mu chtěla „dát na zadek“.

Nebo též: Přiběhla Helenka, že ji někdo štípl, učitelky zdlouhavě vyšetřují, kdo to byl, i když holčička nemá na ručce žádné stopy násilí...

Co dodat. Foukáme dětem na bebíčko, které neexistuje. Nebo je natolik marginální, že si jej dítě může odžít bez naší intervence. Některé kolize a překážky mohou zůstat opravdu jen v kompetenci samotných dětí. Neviděli jste nikdy lézt kluka bez dozoru na strom? Nebo třeba „vyjednávat“ holčičky, která si půjčí panenku jako první, i když ji chtějí obě? Jiný případ – dítě z legrace strčí do druhého a ono mu to lehce oplatí, aby dalo najevo, že toto tedy ne? Je přirozenější, když učitel některé tyto situace jen sleduje a nechá být. Děti při jejich řešení totiž zjistí, že něco jde i bez zásahu učitele, a že to dokážou samy. Bohužel to tak často nefunguje a učitelé regulují úplně všechno. Nepěstují v dětech samostatnost a odolnost. Tak, jak učil pan Zdeněk Matějíček, známý to dětský psycholog. Nemáme na děti přiměřené požadavky a stále je jen chválíme, i když není za co. Jedničky se dávají jako na běžícím pásu, aby nebyly děti zkormoucené.

Slovo resilience už nikdo nezná. Jen se hořekuje, kolik dětí má psychické problémy. Že na většinu zadělává sám školský systém nepochopením podstaty výchovy a vzdělávání netušíme.

Ano, problém se týká jen některých učitelů a rodičů, zhusta však též nejrůznějších neziskovek, které právě za tímto účelem ve školách působí. Dost často je toto držení dětí „ve vatě“ i přáním rodičů. Je pohodlné po dětech nic nechtít. Pardon jeden pokyn ty děti musejí plnit neustále – musejí se stále dobře bavit a jevit se jako šťastné.

Na závěr chci zdůraznit, že někteří učitelé v tomto pokrouceném „byznysu pomoci a podpor“ naštěstí nejedou! Jsou to vesměs ti, kteří vystudovali normální pedagogické fakulty a ve školství nepůsobí pouze na principu „máme rádi děti“.

Popsané situace jsou však pravdivé a věřím, že kolegové podobných znají ještě mnohem víc.