Ano, po jednání sněmovny na téma manželství pro homosexuály se o tématu psalo a řeklo mnoho, přesto se domnívám, že jedna věc nezazněla. A sice vysvětlení, co je to vlastně manželství, kde se vzalo a k čemu slouží.

Aktivisté prosazující tzv. manželství pro všechny se oháněli různými právy manželů či láskou. A přesně k tomu manželství neslouží a to ani trochu. Manželství je ve skutečnosti čistě ekonomický závazek, k jeho fungování není naprosto nutná láska ani jiné romantické propriety. Cynický pohled? Možná, ale pravdivý. Když si uvědomíte, kolik párů dnes žije bez uzavření manželství (a často s výmluvou, že jde jen o papír) je zřejmé, že nejde jen o papír a že jde o závazek, který především řada mužů nechce přijmout. Tak o co vlastně jde?

Dovolte malou odbočku do vod biologie. Chápu, že přírodní vědy jsou v současné hyperkorektní době v podstatě na indexu, jako v době vlády komunistické strany Solženicynovo Souostroví Gulag, ale bez alespoň základního pochopení přírodních zákonitostí se neobejdeme.

Absolventy humanitních oborů asi šokuji, ale člověk je normální biologický tvor, svou podstatou stejný, jako naši opičí bratranci. Od jiných primátů se liší dvěma vlastnostmi. Chodí po zadních končetinách, vzpřímeně, a má vůči tělu velkou hlavu. A v té hlavě má poměrně velký mozek, který se vyvíjí dlouho. Hodně dlouho, úplně doroste až ve věku nějakých 25 let, použitelný je řekněme od 12 let. A to má své důsledky a to především na tělo ženy.

Vzpřímená poloha totiž znamená, že porodní cesty v těle matky směřují přímo dolů. Vyvíjející se plod tedy tlačí směrem dolů a tím se zvyšuje riziko potratu. Taková gorila tento problém neřeší, pohybuje se po čtyřech a plod se bezpečně opírá o břišní stěnu. Ne tak u člověka.

Zároveň ovšem platí, že člověk má velký mozek ve velké hlavě. Dítě při porodu bude mít velkou hlavu – aby ho žena vůbec byla schopna porodit, musí mít velké a prostupné porodní cesty. Jenomže ty směřují dolů a velký těžký vyvíjející se plod na ně tlačí. Aby ho nepotratila, nesmí být porodní cesty moc velké. Ale tím se porod stává rizikovým a obtížným procesem.

Přírodní výběr je krutá, nicméně efektivní věc a vede k použitelnému, byť ne ideálnímu výsledku. V tomto případě je jím kompromis mezi velikostí dítěte, stupněm jeho vývoje a obtížným, ale ve většině případů úspěšným porodem. Žena rodí dítě, které je jen tak vyvinuté, aby přežilo. Větší by bylo samostatnější, ale už by ho neporodila. Ale takto porozené dítě je naprosto nesamostatné. Ve srovnání s jinými mláďaty je lidské novorozeně ještě skoro embryo. Srovnejte mládě šimpanze, které je schopno se samo vyšplhat na hřbet matky a tam se udržet, sleduje své okolí a reaguje na podněty a lidského novorozence – slepé, nepohyblivé stvoření, které se bez pomoci matky ani nedostane k mléku. A nesamostatné bude ještě řádově rok. Celou tu dobu potřebuje neustálou péči matky, která ho kojí, chrání, přenáší a čistí. Poté už nepotřebuje péči 24 hodin denně, ale samo se neuživí ještě řadu let.

Co to znamená pro matku? Že bez pomoci nepřežije. Když se 24hodin denně musíte starat o kojence, nemůžete honit králíky nebo stopovat jeleny. Takže nemáte co jíst. Aby matka a její dítě přežilo, musí se s ní někdo podělit o svou kořist. A kdo má největší zájem na jejich přežití? Logicky otec dítěte. Ten, který k tomu není ochoten, umírá bez potomků, kteří pomřeli hlady, takže přírodní selekce opět vede k použitelnému řešení – ochotě muže zásobovat svou partnerku a své děti. Ale protože má zájem o to, aby krmil své děti a ne děti někoho jiného (tím by nic nezískal, jeho biologickým zájmem je zanechat po sobě děti nesoucí jeho geny) vyžaduje na oplátku po své partnerce, aby nerodila děti jiným mužům, což se v minulosti nedalo zajistit jinak než její věrností.

A přesně toto je manželství. Ekonomická dohoda mezi mužem a ženou. Muž se zavazuje krmit své děti a jejich matku, žena se zavazuje starat se o jeho děti a nerodit děti jiným mužům. Velice pragmatický, naprosto neromantický vztah. U živočišných druhů, které se dlouho starají o mláďata, se s ním setkáváme často, u druhů, kde péči o mladé zvládne jen jeden z rodičů (například u medvědů) takový vztah nenajdeme. U lidí je tento vztah odlišný svou délkou – danou potřebou starat se o potomky dlouhá léta.

Tento vztah byl časem ritualizován a zaveden do soupisu zákonů. Muž má povinnosti vůči svým dětem, a to i když s tím nesouhlasí (což je přesně důvod, proč se někteří muži vstupu do manželství vyhýbají).

Samozřejmě, že postupem času začalo manželství plnit i doplňkové funkce. To jsou ty návštěvy ve vězení a lékařské zprávy a podobně. Ale jelikož jsou to funkce doplňkové, které s vlastním účelem manželství nesouvisí, lze je naplnit i jinou formou. Funkci manželství jinou formou naplnit nelze – manželství je manželstvím, i když není formálně uzavřeno, pokud na sebe muž vzal závazek postarat se o svou partnerku a jejich společné děti.

Je to vlastně podobné tomu, co je to automobil – je to prostředek k přepravě osob z jednoho místa na druhé. I automobil může plnit jiné funkce, například jím může jeho majitel dávat na odiv svou finanční situaci, ale i zde platí, že tuto druhotnou funkci může naplnit jinak, kupříkladu drahým oblekem a zlatými hodinkami, ale ty ho z bodu A do bodu B nepřepraví. A proto je hloupé nazývat hodinky automobilem, přestože obojí někdo může používat jen k tomu, aby ostatní ohromil svým finančním statusem.

Ve vzrušených diskusích na téma manželství pro homosexuály zněl nevyslovený podtón – jedním hlavních důvodů, proč aktivisté požadovali název manželství je ustanovení Občanského zákoníku, které je v paragrafech dříve nazývaných Zákon o rodině, a sice věta říkající, že adoptovat dítě mohou jen manželé (tím jsou vyloučeni registrovaní partneři). Aktivisté tvrdili, že homosexuální páry jsou kráceny na svých právech, protože právo adoptovat dítě nemají.

Vtip je v tom, že takové právo nemají ani ti manželé. Zákon zde nedává právo dospělým, ale dětem. To dítě má právo žít v úplné rodině, dospělí na dítě žádné právo nemají. Dítě není pes, aby si ho mohli lidé koupit na hraní. Proto zákon říká, že dítě, které přišlo o svou původní rodinu, má právo být adoptováno jinou rodinou, co nejpodobnější rodině skutečné. Protože početí dítěte je z biologického důvodu možné jen ve vztahu muže a ženy, toto je jediná skutečná rodina. Může být problematická, vzájemné vztahy mohou být špatné, ale v jiném vztahu se dítě jednoduše nenarodí. Požadovat právo adoptovat si dítě, abych uspokojil svoje potřeby, bez ohledu na práva, potřeby a přání toho dítěte, považuji za naprosto sobecký přístup.

Řešení, které přijala sněmovna, je tedy logické. Homosexuální páry neřeší základní funkci rodiny, tedy závazek starat se o společné děti, ale setkávají se s řado majetkových a právních otázek spojených se společným soužitím, zákon jim tedy zjednodušuje jejich řešení. Šlo by to i jinak, uzavřením majetkových smluv, ale pokud je to takto jednodušší, proč ne.

Ale manželství to není, protože ani teoreticky zde nemůže jít o práva a potřeby společných dětí, proto se takový svazek nazývá – a výstižně – partnerstvím.

A jaký je z toho tedy závěr? Vypadá to, že alespoň tentokrát přijal parlament znění zákona, které je rozumné. Kéž by to platilo i o jiných zákonech.