"I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje," jsou slova staré dělnické písně ještě z dob, kdy nezprofanované dělnické hnutí bylo jednou, v moha směrech možná rozhodující, silou v zápasu za práva a lidskou důstojnost těch neprivilegovaných.

Rudý prapor, alespoň tak, jak si to představovali lidé v 19. století, sotva zavlaje (což ovšem neznamená, že by nemohl "zavlát" nějaký jiný), ale nových bojovníků, kteří jsou připraveni řešit nemalé problémy této země, máme v této pohnuté a složité době tolik, že bychom jimi snadno přehradili Vltavu. Jen aby to k něčemu bylo….

Navštívil jsem nedávno "Festival proti vládě" (nebo jak se přesně tato akce jmenovala) na Karlově náměstí v Praze. U prvního stánku jsem byl tázán, co tam vlastně dělám, když to není "naše" akce, ale jejich. Pocit výlučnosti a přesvědčení o vlastnictví jediné pravdy je, zdá se mi, u představitelů většiny "opozičních" sdružení naprosto zřejmý. Snaha o sjednocování parlamentních a mimoparlamentních sil stavících se proti vládě je v těchto kruzích věru vzácná.

U druhého stánku mně bylo sděleno, že je na mne, podobně jako na všechny poslance a politiky, podáno trestní oznámení pro trestný čin velezrady, a byl jsem seznámen s písemným zněním tohoto oznámení adresovaného nejvyššímu státnímu zástupci dr. Zemanovi. Zvláštní situace: lidé, kteří se staví nesmiřitelně ostře proti vládě, naprosto nevěří státním a vládním orgánům, přesto se k týmž, pro ně zcela nedůvěryhodným státním orgánům, obrací se žádostí, aby představitele politického života státu státní moc soudila a odsoudila pro spáchání nejzávažnějších trestných činů. Asi jako kdyby si Robespierre stěžoval Ludvíku XVI. a Lenin podal Mikuláši II. trestní oznámení třeba na členy ruské Dumy.

U třetího stánku mně bylo oznámeno, že někdy v listopadu budu shromážděním lidu vyzván, podobně jako všichni ostatní poslanci a členové vlády, k resignaci, a byl jsem dotázán, zda tak učiním. Těžká otázka: na můj dotaz, kdo nás nahradí, mně bylo sděleno, že bude lidem zvolena jakási rada z nezávislých osobností, která prezidentu republiky předloží seznam členů nové vlády a vyzve jej, aby vyhlásil nové, tentokráte opravdu svobodné volby, ve kterých, tentokráte bez zasahování politických stran, budou kandidovat jiné nezávislé osobnosti. Tak nevím….

Pokud zatím někoho napadlo se usmívat, tak ujišťuji: opravdu není čemu! Toto je ta radikální část z obecné naštvanosti občanstva a není dne ani hodiny, abychom o ní neslyšeli a v reálním světě se o její existenci nepřesvědčovali. Naštvanost lidí a jejich znechucení politikou a politiky ale není zatím příliš radikální, natož pak revoluční. Spíše je to jen taková ta havlovská "blbá nálada".

Ale na co vlastně jsme naštvaní? "Žijeme v systému, kterému se říká demokracie, vláda lidu prostřednictvím většiny. Ušlechtilá myšlenka, kdyby byla proveditelná. Lid volí, partajní mašinérie nominuje, a aby byla partajní mašinérie výkonná, potřebuje vynakládat hromadu peněz. Někdo je musí nabídnout a ten někdo, ať již jednotlivec, finanční skupina, odborová organizace nebo kdokoliv, očekává, že za to na revanš něco dostane. Jsme v současné době svědky otřesného úpadku jak veřejné, tak soukromé morálky." To není žádný aktuální manifest některého z našich neparlamentních seskupení ani politologická analýza stavu společnosti, nýbrž slova jedné z postav povídky Loučení s Lennoxem, kterou v roce 1953 napsal nikoliv politolog, ale americký detektivkář Raymond Chandler. Detektivka jistě není hlubokou sondou do myšlení společnosti, ale jistý obraz o myšlení některých jistě poskytuje. A tak zdají-li se nám tato slova aktuální, pak to jen znamená, že stav, ve kterém se nacházíme, není záležitostí posledních měsíců nebo let, není ani naší státní nebo národní specifikou, a dokonce (což říkám s jistým sebezapřením) ani důsledkem skandálního vládnutí současné vlády. Je to mnohem a mnohem hlubší problém.

Ale v konečném důsledku to pak možná také znamená, že zatím jen opakujeme stále stejné stížnosti a stesky již mnohokráte vyřčené, aniž bychom se dotkli podstaty věci. Že stále povstávají noví a noví bojovníci a s nadšením hodného objevitelů Svatého Grálu opakují stále stejné, staré myšlenky, které jim nikdo nebrání vyslovovat, protože také na skutečnou změnu poměrů nemají žádný praktický vliv. Neboť co již zmíněný R. Chandler říká o svobodě slova v americké společnosti v r. 1953: "To jejich věčné štěbetání o svobodě tisku neznamená nic jiného, než svobodu roztrubovat senzační skandály, vraždy, sexuální aféry, nenávist, osočování a propagandu politických a finančních skupin."

Začneme již klást skutečné otázky a budeme trvat na odpovědích?