V těchto dnech slavíme 70 let od ukončení II. světové války a připomínáme si hrdinný boj Čechoslováků (a jiných národů) za svobodu. Že se pak v naší části kontinentu ta svoboda trochu zvrtla a dalších 40 let jsme byli svobodni pouze formálně, ale vlastně jsme žili pod politickou a ekonomickou okupací cizí mocnosti, je ale již jiný příběh.

Nyní jsme již více než 25 let zcela svobodní, rádi sami sebe řadíme ke svobodnému světu a jsme hrdí na to, že se můžeme svobodně rozhodovat, svobodně jednat a svobodně vyjadřovat.

Opravdu jsme ale svobodní? Opravdu jsme každý pánem svého osudu a můžeme sami o sobě rozhodovat? Formálně jistě ano a nikomu se nestane, pokud pod tento článek nebo kdekoliv jinde vyjádří, a třeba i velmi expresivně, svůj názor na autora, na politiky, na kohokoliv. Můžeme se prakticky kdykoliv vyjadřovat k čemukoliv, k tomu, co známe, k tomu, co jsme slyšeli, k tomu, co si myslíme, že víme, i k tomu, o čem nemáme ani potuchy. Na druhou stranu o náš život, o naši rodinu i o naše město se trvale starají stovky zákonů a stovky dalších vyhlášek, opatření, rozhodnutí, které nám každodenně říkají, co se smí a co se nesmí, co je správné a co již správné není. Naše deklarovaná svoboda je vyvážená množstvím regulací, které stát neustále vytváří a neustále také kontroluje. Takže si nemůžeme na zahradě porazit strom, který jsme tam před 25 lety v počátcích naší svobody zasadili a on mezitím vyrostl a zastiňuje půl zahrady. Neustále musíme kontrolovat, jestli splňujeme ve škole, na pracovišti, doma všechny možné vyhlášky a předpisy od bezpečnosti práce až po požární zabezpečení, musíme si zkontrolovat dům po předcích, jakou má teplotní vodivost, a dělat tisíce dalších vynucených věcí a kroků. Jako by stát již nevěřil, že jsme jako svobodní občané i odpovědní za svoje kroky, a neustále nás peskuje, co smíme a co je již nemožné. Získávám stále hlubší pocit, že se někdo stará, abychom si nikdy a nijak nenatloukli hubu. Doslova i obrazně.

Posledním krokem je návrh ministra Chládka na očipování dětí ve školách. Ve stínu tragédie ve Žďáru nad Sázavou se těžko oponuje zvyšování bezpečnosti dětí ve školách. Takže je vybavíme čipy a děti se budou čipy hlásit při příchodu i při odchodu ze školy a rodiče budou mít dítě on-line. Tím to začíná, za chvíli kvůli zvýšení bezpečnosti dáme dětem on-line čip přímo pod kůži, jako si nyní čipujeme pejsky. Po dětech přijdou na řadu naši dědečci a babičky, aby se nám někde ve městě neztratili, a za deset let máme takový čip všichni. Pouze zatvrzelí extrémisté, kteří nechápou snahu o zvýšení bezpečnosti, dosud odmítají očipování. Budu k nim patřit i já. Ve jménu bezpečnosti cokoliv. Vytvoříme pro toho, kdo bude spravovat přenos informací, kdo bude spravovat sítě, nebo komukoliv dalšímu včetně státu ideální informační platformu s on-line informací, kdo kde s kým byl, kde byla jeho žena, kdo je právě doma a nikoliv někde jinde, a Big Brother může jásat. O takové kontrole společnosti se ještě nikomu ani nesnilo. Prozatím by možná stačilo očipovat ministry, abychom věděli, jak právě makají a neflákají se na horách nebo v Americe.

Nechci takový svět. Odmítám být předmětem a evidenčním číslem v jakékoliv databázi spravované kýmkoliv. Odmítám podepisovat souhlas s dalším použitím osobních údajů komukoliv. Chci si sám rozhodovat, co je pro mě dobré a co již ne. Nechci, aby mi kdokoliv kázal, kolik smím vypít Cocal Coly, kolik mám jíst cukru, tuků a čehokoliv dalšího. Já jsem sám sobě a své rodině odpovědný za svoje zdraví a pokud stojím zdravotní pojišťovnu více než průměr, nechť platím větší zdravotní pojištění. Nechci mít vyhláškou předepsáno, zda musím na kole nebo na lyžích jezdit pouze s helmou. Chci se sám odpovědně rozhodnout, že moje děti budou mít při kanoistice záchrannou vestu, protože jsem já odpovědný za jejich zdraví. Chci mít odpovědnost za svoje rozhodnutí a jsem připraven nést následky za chybná rozhodnutí. Odmítám, aby mi stát určoval, jak se smím nebo nesmím chovat.

Chci být svobodný, abych mohl být i odpovědný. Protože pouze odpovědní jedinci, kteří ručí za své chování a jednání a kteří jsou připraveni nést i důsledky svého chování, jsou svobodní. A pouze svobodní lidé mohou vytvářet skutečně svobodnou společnost. Nechci žít ve stádě, kde pravidla, co je dobré a co nikoliv, určuje někdo jiný. Jsem svobodný člověk, ne tupé a kontrolovatelné číslo ve stádě. Ať mi žádný sociální inženýr neurčuje, co je pro mě a moji rodinu jedině dobré.