Od státního převratu zvaného „sametová revoluce“ uběhlo dvacet let, a přesto není těžké se rozpomenout na patrně nejsilnější pocit, který tento převrat provázel: pocit velkého, nevýslovného překvapení, docela ne chvilkového, jak už překvapení bývají, ale překvapení nepolevujícího, které trvalo týdny a měsíce a které mně osobně vydrželo celých těch dvacet let.

Zaskočeni náhlým koncem studené války, brali jsme tehdy jen neradi na vědomí, že zánik komunistických režimů v naší části Evropy už tak náhlý ve většině případů nebyl. Ze srovnání s okolními zeměmi totiž nevycházíme dobře: „totalitní“ režim u nás vydržel déle a dokonce o pár dnů přežil Berlínskou zeď. Teprve po jejím pádu se stal anomálií, s níž už svoji budoucnost nespojovali ani komunisté, a v tu chvíli se konečně zhroutil.

Na té rychlosti bylo ovšem cosi působivého a neodolatelného, hlavně však matoucího: brzy se ujala verze, podle níž zde byl komunismus „rychle a elegantně“ poražen. Verze spásná a osvobozující. Přestali jsme se trápit tím, že jsme kdy byli posledním ostrovem totality, a začali sami v sobě vidět mimořádně kultivované demokraty, od kterých by se mohl učit celý svět. Tuto polohu máme obzvlášť rádi, a hýčkali ji už naši pradědečkové.

*

Kdo by ostatně nechtěl ukazovat bloudícímu lidstvu dosud neobjevené cesty? Navzdory této touze byl však jeden z klíčových momentů „sametové revoluce“ popsán již roku 1914 kanadským humoristou Stephenem Leacockem v zdařilé povídce Velký boj za očistu radnice.

Vlastní příběh je prostinký. V městě, ovládaném zkorumpovanými darebáky, založí několik úctyhodných občanů Ligu za očistu radnice, a za podpory široké veřejnosti vytáhnou s jasným a stručným programem (Čestnost, čistota, poctivost) do voleb. Lidé začnou žít výhradně politikou a po nějaké době se roznese senzační zpráva: i samotný starosta se staví za očistu radnice a ve volbách bude oficiálním kandidátem Ligy. Celá věc vypadá divně, šéf Ligy však v důvěrném kroužku vše vyjasní: „Nemůžeme se bez něho obejít, má v hrsti sedm městských čtvrtí. Když přijmeme jeho nabídku, za každou se nám zaručí. Mluvil jsem s ním před týdnem jako muž s mužem.“

Podobnost s dvacet let starými událostmi bije natolik do očí, že není třeba obstarávat sáhodlouhé doplňky a vysvětlivky. I tehdy se dotavadní představitel normalizačního režimu ocitl na jedné lodi se sametovými revolucionáři, kteří se bez něj v jistou chvíli „nemohli obejít“, jelikož „měl v hrsti“ desítky poslanců, za něž se mohl „bezvýhradně zaručit“, pokud ovšem revoluční předáci „přijmou jeho nabídku“. A i tehdy si s ním vůdce disentu promluvil „jako muž s mužem“.

Aktéři revolucí velmi snadno podléhají dojmu, že tvoří historii, zatímco pouze bezděky přeříkávají dávno napsanou frašku.

*

Tehdy, před dvaceti lety, se však nestali hrdiny humoristické povídky jakousi zlou ironií osudu, ale vlastním přičiněním.

Program revoluce se dal shrnout víceméně do dvou bodů: zrušení čtvrtého článku ústavy a svobodné volby. Vystrašený parlament poměrně rychle vyhověl prvému požadavku, a zbývalo tedy vyzvat prezidenta, aby na co možná nejbližší termín vyhlásil volby, po kterých by se mohl poděkovat.

Namísto toho – lze to jen sotva pochopit! – jej revolucionáři přiměli k abdikaci. Volby už neměl kdo vypsat, a zvolit ústavní cestou jiného prezidenta nebylo možné. Sametoví vůdci vehnali sami sebe do pasti, z níž je nakonec musel tahat jeden pružný normalizační komunista. (Jakoby tento začátek předznamenal všechny další nemravné kompromisy, které pokaždé ještě posílí obecné přesvědčení, že politika je jedna velká lumpárna.)

Vůdci sametové revoluce si patrně zbrklost svého počínání brzy uvědomili. Ve svých vzpomínkách se k rozhodujícímu okamžiku celého převratu raději nevyjadřují a opatrně jej obcházejí. Nakonec to vypadá, že tehdejšího prezidenta nikdo k ničemu nevyzýval, že prostě abdikoval jen tak, sám od sebe, poslušen náhlého vnuknutí.

Ještě za časů federace se první polistopadový ministr zahraničí utekl k podivné formulaci: normalizační prezident měl v prosinci 1989 odstoupit „podle požadavku demonstrantů“. Zodpovědnost za onu patovou abdikaci tedy nikdo nenese: kde máme dneska ty demonstranty hledat? Je to tvrzení vyhýbavé, ale pro historické zvraty příznačné.

Pokud by si tedy někdo přece jen vzpomněl, „koho to tenkrát prvního napadlo“, byl bych velice překvapen, nejspíš na dalších dvacet let.

I bez toho je však třeba vzít zavděk viditelnými pokroky. Tak třeba: už nechceme učit zbytek světa, jak má vypadat skutečná demokracie. A to vůbec není málo.

Autor je člen ODS