Již déle než půl roku se objevuje nejméně jednou týdně někde v mediích text, který volně navazuje na nekončící seriál diskuzí, názorů a komentářů k útěku jednoho technika americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), a polemika se vede o úniku dat a informací, které pouští do světa. Přidám další a poněkud vymykající se názor. Zatím autoři buď zdůrazňují rozsah sledování virtuální komunikace obyvatel na celém světě a připomínají, kdo všechno byl také možná sledován, nebo upozorňují na bezpečnostní rizika či horují proti rozsahu činnosti výzvědných služeb. Mám na tuto aféru zcela odlišný pohled.

Předně mě zcela šokuje, že informace od Edwarda Snowdena o rozsahu sledování bere někdo vážně. Ten člověk je v Rusku, pod ochranou Ruska a zcela jistě to není pouze z čiré laskavosti ruských tajných služeb. Jak asi mohou být důvěryhodné informace, které Snowden vypouští do světa, a pod čí kontrolou jsou tyto úniky? Jeden nemusí být zrovna historik komunistických zemí, aby si pamatoval roli užitečných idiotů, kterou hráli různí představitelé "mírových hnutí" v západní Evropě řízení z moskevských kanceláří. Existuje alespoň jeden relevantní argument, abychom si nemuseli myslet, že se nyní s informacemi od Snowdena jedná o něco zásadně jiného? Když tento dobrák utíkal z USA, kupodivu nemířil třeba přímo do Venezuely, kde by ho jistě také nevydali do USA, ale nechal v Hongkongu licitovat tajné služby Číny a Ruska. Jak se ukázalo, Rusové zřejmě přeplatili čínskou nabídku. Takže nyní sedí v Moskvě a ruské rozvědky pouští do světa tajnosti z jeho deníčku. Jestli se blíží realitě pouze z 10 % nebo z 50 % procent, netuším, ale je mi to jedno. Cokoliv čtu o archivech a informacích, které má nebo měl k dispozici Snowden, překládám si tyto věty jako "ruská rozvědka světu sděluje, že ...". Snowden byl možná ruským agentem rovnou, nebo se jím stal nevědomky až nyní.

Druhým překvapením je pro mě všeobecné mediální pohoršení nad tím, že někdo možná čte moje e-maily a poslouchá moje telefony. Copak to není jedno? Ať to klidně kdokoliv dělá a čte si ty miliony zpráv, které nepřetržitě lítají kolem Země. Před sedmdesáti lety ještě na některých poštách seděl pracovník, většinou žena, které se říkalo spojovatelka, a ta propojovala jednotlivé linky ve městě. Zastrkovala a po skončení hovoru zase vytahovala banánky telefonních linek do a z příslušných zdířek. Podívejte se do filmů pro pamětníky. Tato dáma mohla slyšet každé slovo telefonního hovoru. Nikoho to nepohoršovalo, protože to prostě tehdy technicky nešlo jinak. Nevím, kde se vzala ve veřejnosti představa, že virtuální svět nul a jedniček je jiný. Pro mě je cokoliv, co vystavím na internetu, píšu do mailu, posílám jako SMS nebo řeknu do telefonu, automaticky ve veřejném prostoru. Stejně jako když jdu na ulici a mluvím nahlas. Na ulici stejně jako ve virtuálním komunikačním prostoru mě může kdokoliv slyšet, může mě kdokoliv sledovat, může tyto moje informace využít. Proto neříkám věci, které si nepřeji, aby slyšel, viděl nebo sledoval někdo další. Tedy většinou. A když se to stane, musím počítat s tím, že takové informace může někdo vidět. Stejně jako na ulici nemluvím nahlas a nevykřikuji nějaké ptákoviny, snažím se o totéž i v mobilní komunikaci. Kdo si myslí, že mail a telefon by měly být záruka soukromí, je naivní. Jediný rozdíl je, že před sedmdesáti lety vás poslouchali na poště vašeho okresního města, kdežto nyní vás poslouchají na poště naší globální vesnice.

Takže pro mě za mne, ať si NSA prolomí moji ochranu telefonu a poslouchá, jak se ptám manželky, co mám koupit k večeři. A řeči, co všechno ví a poví Snowden, mě nechávají v klidu.