Ostravská škola G.P. se dosud zaměřovala na děti sportovně zaměřené. Nyní do této velké sídlištní školy přibyly desítky dětí, které potřebují speciální péči. "Připravovali jsme se, ale snadné to nebylo," říká zástupkyně ředitele. Sloučení škol proběhlo i přes protesty rodičů, kteří poukazovali na to, že škola K. se dlouhodobě věnuje dětem se zdravotním postižením. Radní jako důvod sloučení uváděli optimalizaci školství... "Je to strašné. Ostatní děti se jim vysmívají. Kluk… asi bude muset brát prášky," hodnotí jedna z maminek, která uvažuje, že pokud se děti s novým prostředím nesžijí, dá je jinam - a není sama. (Úvodník Moravskoslezského deníku, 21.1.2014)

Případ jako přes kopírák proběhl před rokem i v našem městě. O to pikantnější, že rušená škola byla i přes rozsáhlou integraci znevýhodněných dětí žádaná, plná a měla dobré studijní i ekonomické výsledky. Přesto byla násilně včleněna do velké sídlištní školy a její vedení "odejito". Šokovaní rodiče, kteří demokratickými prostředky rozhodnutí radních nezvrátili, zápasili alespoň o jedno místo v nové školské radě… pro tento jediný hlas je však stejně "mission impossible" zařídit cokoliv.

A z jiného konce, kde nejde o znevýhodněné děti: i na elitním PORGu museli minulý týden rodiče svádět boje o to, aby ve školní radě získali jeden hlas a měli záruku pokračování koncepce školy.

O čem to vypovídá?

Rodiče by měli školský systém brát vážně. V našem státě je vzdělání přisuzována vysoká hodnota. Drtivá většina rodičů si zakládá na svých dětech daleko více, než pomyslný stát. Školu pro své děti vybírají, monitorují její úroveň a atmosféru. Jejich cílem je, aby děti do školy nechodily nerady a aby jim dala co nejvíc – to, co by mělo být také cílem státu. Škola je službou pro občany – proto, pokud není demokracie jen prázdným slovem, jejich názor by měl být relevantní zpětnou vazbou, ne jen nedůležitými námitkami "laiků". Pokud se rodiče, jinak zaneprázdnění lidé, aktivizují proti krokům zřizovatelů, mělo by se to brát vážně, jelikož nejspíš indikují možné zhoršení daleko citlivěji a hlavně dříve, než školní inspekce.

Budoucímu ministru školství za ČSSD Chládkovi se vyčítá, že nemá koncepci. Má jen drobné nápady, každý z jiného soudku a některé kontroverzní. V době, kdy mu matky z mého města posílaly zoufalé dopisy, ať zabrání svým soukmenovcům z ČSSD zrušit oblíbenou školu, odpověděl, že nemá čas, řeší v Praze důležitější věci.

Kdy konečně přijde osvícený ministr a řekne: Optimalizace školství je jeho pesimalizace - dost už se šetřením na nesprávném místě! Nebudeme násilně zasahovat do vývoje škol kvůli spornému ekonomickému přínosu. Ve třídě nemusí být třicet žáků na učitele! Menší kolektivy mají lepší atmosféru i studijní výsledky a lépe mohou reagovat na zpětnou vazbu z rodin. Tam, kde se všichni znají, nepotřebují kamerový systém. Sem suňte evropské dotace – na udržení kvalitní, neanonymizované školy! Důležitý je její organismus - hardware, tedy zateplování betonových monster , nechť se řeší z nějaké podružnější Osy dotací, pokud prokážou svou životaschopnost. Obsah ať má přednost před formou. (Proč ostatně by v ne zcela zaplněné panelové sídlištní škole nemohla být umístěna knihovna, společenské či mateřské centrum, zájmové středisko pro děti?).

Pokud by školský systém vyšel vstříc rodičům a modeloval se podle jejich představ – aby i pro děti ze středních vrstev, mimo velká města, byla dostupná kvalitní výuka v nevelkých kolektivech – odpadla by nutnost investovat miliardy do "honění bycha", když se testováním ve vyšších třídách zjistí bídné znalosti studentů. Pak se najednou ty miliardy najdou - ale sotvakdo vymyslí koncepci, jak je smysluplně použít - už je pozdě.