Politici versus školy a vědecké ústavy

V našem městě se dvacet let rozvíjela úspěšná škola. Byla založena v období po sametové revoluci, kdy zavládly poměry příznivé občanskému nadšení a aktivitě. Sdružovala v sobě školku, školu a postupně i komunitní centrum a středisko volného času. První třída byla funkčně provázaná s posledním ročníkem školky, takže děti započaly bez stresu školní docházku. Výuka byla vedena s respektem a individuálním přístupem k žákům, což umožňovalo rozsáhlou integraci dětí různě znevýhodněných, ale také nadaných. Prostředí bylo rodinné, vyučování probíhalo v blocích, sourozenci se přirozeně setkávali v kroužcích a na rozlehlé zahradě. Škola byla vyhledávaná - takže se stalo, že ač v prostorách skromnějších, počtem žáků předstihla nedalekou velkokapacitní sídlištní instituci. Neměla ekonomické problémy, skóre žáků přijatých na gymnázia bylo velmi příznivé. Ale měla velkou slabinu – její vedení postrádalo lobbing na radnici.

Politici se rozhodli, že tuto školu zruší, její respektované vedení odvolají a její žáčky, učitele i majetek převedou pod onu "zateplenou" velkokapacitní sídlištní školu. Co na tom, že úspěšná koncepce tak vezme za své. Přes zoufalé protesty rodičů , přes protesty mnoha odborníků na inkluzivní školství (které je nyní velmi propagované ministerstvem školství - na zakládání podobných projektů jsou vyčleněny těžké peníze) to i provedli. Při hlasování se spojily strany levé i pravé, pouze jediná místní opozice, nezávislé sdružení místních vzdělanců a patriotů, školu podporovala. Proti filiálkám republikových stran všech barev vládnoucích "rukou společnou a nerozbornou" však neměla počtem hlasů šanci. Zastupitelé, kteří rušení prováděli, postupovali co možná formálně, bezkontaktně – sami nesvolali žádné veřejné projednání záměru, drtivá většina z nich vůbec do školy ani na diskuzi svolanou rodiči nepřišla, málokdo se omluvil - většinou pozvánky ignorovali.

"Prosímvás," mávl rukou významný občan a pamětník, majitel obchodu na jedné z větších místních tříd, "nebuďte naivní. Jim nejde o něčí dětičky, vzdělání a tohleto! Jim jde jen o ty cihly, beton a lavice. Dostat to všechno pod svůj vliv. Velká škola znamená nějaké ty zakázky. A ředitel, kterého si tam dosadí ve výběrovém řízení, jim půjde na ruku." Je zneklidňující fakt, že ten člověk může mít pravdu.

Dvacet let existence svobodné školy v našem městě jako by provázelo dvacet let svobody. Její zmar také o něčem svědčí…?

Politici, kteří rozhodují o existenci škol a podle svých vlastních preferencí vybírají jejich vedení (obce jsou zřizovateli), nejsou odborníky na školství, mnozí z nich se ani dobře neučili a v životě mají velmi často jiné priority než vzdělání. Je opravdu škoda, pokud jde v prvé řadě o cihly - v horším případě snad přímo o kšefty - a pak teprv o děti … i když se veřejně deklaruje opak. Je škoda, že je politickým rozhodnutím popřeno pravidlo nabídky a poptávky a uzavřen prostor pro svobodnou školu. Ta ovšem vychovává svobodné a chytré občany, a tak může být politikům nepříjemná.

Budou žáci trvale rukojmími politických přehmatů předchozích generací? Bude zde probíhat věčná sansára volebních cyklů normovaných absolventů normalizačních škol?

Udělali jsme tu zkušenost, že sice máme pluralitní demokracii, ale není tato už jen děravou zástěrkou propracované technologie moci? Ve volbách mají strany plná ústa hesel, která jsou jen klamavou reklamou. Když jde o ony principy v praxi, tak slogany jako "rodina základ státu", "pomoc zdravotně postiženým bližním", "vzdělání především", "vážit si hodnot", "úspornost, svoboda, trh, autonomie" atd. zcela vyšumí. Strany křesťanské, nekřesťanské, pravé i levé se zachovaly všechny neuvěřitelně podobně - bez zábran proti svému programu, pokud jsou ve hře jakési politické dohody. Političtí lídři pozvaní k této modelové kauze neměli čas – měli důležitou práci, jak vzkázali po svých asistentech (pokud vůbec vzkázali). Ta důležitější práce byl zřejmě boj o moc a dělení peněz tam výše. Jedinou platnou vstupenkou do světa politiky se zřejmě pomalu stává patřičná míra bezskrupulóznosti a ochoty spolupracovat pro zisk mocenský či reálný (řecký bůžek zisku a bohatství: Plútos) s kýmkoliv – běžně s ideovými odpůrci, kteří jimi jsou ostatně jen naoko. Nakonec nastává stav podobný jako při vládě jedné strany.

Zcela symbolickou perličkou byla podpora naší školy Ústavem pro studium totalitních režimů, vyjádřená v dopise ÚSTR našim radním (s ústavem totiž spolupracovali na projektech odborní učitelé 2. stupně školy). Schováváme si jej na památku. Ještě dřív, než podlehla politické (z)vůli škola našich dětí – a šlo to rychle - byl během momentu tento vědecký ústav politiky převrácen naruby a reorganizován a také jeho vedení odvoláno…

Co se tady děje?

Čteme nyní, že dokonce náš prezident, tedy pouze nositel politické funkce, odmítl potvrdit titul univerzitního profesora člověku, za jehož fundovanost ručí univerzita. Od této chvíle se to může stát každému. Tak to už nás zřejmě dokonale přenáší do dob minulých, kdy byli ředitelé škol, vedoucí vědeckých ústavů i vysokoškolští učitelé běžně politicky kádrováni.

Pokud jako formu vlády dovedeme utvořit jen naši "plutalitu", je vhodné, aby politici rozhodovali o školství, vědeckých ústavech a jmenování akademiků?