V Právu se nedávno objevil článek pod názvem Rusů v Česku strmě přibývá. Pojmenoval tak jev, ke kterému dlouhodobě dochází, aniž by byl mediálně příliš reflektován. Například jen mezi lety 2003 a 2013 se počet Rusů žijících v Praze více než ztrojnásobil. Články, které by si všímaly přibývajícího počtu dlouhodobě usazených ruských občanů v republice, jsou celkem ojedinělé. V minulých letech podobné texty často končily ujištěním, že tento trend již nebude nadále pokračovat. Tato prognóza se ovšem nikdy nenaplnila.

Ten, kdo žije v Praze, si nemohl nepovšimnout, že se něco takového děje. V dopravních prostředcích je nyní slyšet ruské rozhovory velmi často, a to mezi lidmi, kteří nejsou na první pohled turisty. Reakce, s nimiž se setkávám ve svém okolí, se poněkud liší od toho, jak hodnotí situaci novináři.

Zmiňovaný článek v Právu již nehovoří o tom, že by tento trend měl ustat, ale hodnotí situaci víceméně pozitivně: Rusové, kteří k nám přicházejí, jsou vzdělaní, snaží se naučit česky, oceňují zdejší právní řád a většině Čechů by nevadilo mít Rusa za souseda. Lidé, s nimiž jsem měl možnost na toto téma mluvit, jsou však tímto trendem znepokojeni. Možná by se dalo říci, že by jim nevadilo mít za souseda Rusa, ale rozrůstající se ruskou komunitu v republice si nepřejí.

Setkávám se také dlouhodobě s odlišným hodnocením Rusů, než jaké českým občanům přičítají média. Zatímco podle průzkumů vnímají Češi pozitivněji Rusy než Ukrajince, ve svém okolí narážím spíše na opačný názor. Ukrajinci jsou popisováni jako pracovití a skromní lidé. Rusové jsou naproti tomu obvykle považováni za arogantní. Mnoho lidí např. hodnotí negativně jejich očekávání, že se s každým domluví rusky, a neochotu komunikovat v češtině či v angličtině. Někdy Rusové vyjadřují i podezření, že Češi před nimi zatajují svou znalost ruštiny. Pravda je taková, že většina mladých lidí u nás už rusky neumí, a vnímají pak takovéto nároky negativně.

Zájem ruských občanů o Českou republiku má v sobě několik aspektů. Na jednu stranu jsou zde lidé, kteří dali České republice přednost s politických důvodů a dobře si to uvědomují. Na druhou stranu se objevují varování, že nověji přicházející Rusové jsou politicky spíše nakloněni putinovskému režimu. Dochází i k politickému napětí uvnitř ruské komunity mezi dříve usedlými a později příchozími.

Zanedbatelné není ani bezpečnostní riziko, např. otázka činnosti ruských tajných služeb na našem území či činnost propagandistická. Nabízí se i otázka, jestli za zájmem ruských podnikatelů a nákupy českých firem nemohou být i strategické zájmy ruského státu.

V této souvislosti snad stojí za zmínku, že Rusnokova vláda svého času nechala přepracovat zprávu o stavu národnostních menšin kvůli pasáži, která varovala před ruským politickým vlivem v zemi. Ten měl být uplatňován prostřednictvím menšinových organizací. Za přepracováním zprávy byl nejspíš politický tlak Ruské federace.

Je zřejmé, že ruská menšina se od ostatních co do velikosti srovnatelných menšin (např. ukrajinské či vietnamské) v jednom podstatném ohledu liší. Lapidárně řečeno: Ukrajina nemá velmocenské ambice a nevnímá Českou republiku jako ztracenou sféru vlivu. Proto, ačkoliv se může zdát, že ruská menšina má relativně dobré předpoklady se zde integrovat, nemusí to docela platit. Ostatně obecně lze říci, že každá menšina má od určitého početního stavu tendenci uzavírat se do sebe.

Přibývající počet Rusů v Praze souvisí v posledních letech i s tím, že mladí Rusové objevili možnost studovat v Česku zadarmo a vyhnout se tak školnému, které by platili doma. Stačí se jen naučit česky, přičemž roční kurz češtiny v České republice vychází určitě levněji než školné za několikaleté studium. Samotná otázka, nakolik je užitečné, aby daňový poplatník platil studium cizinců (zejména ze zemí, kde nemohou Češi recipročně studovat zdarma), by mohla být tématem na zvláštní debatu.

Zajímavé je, že Rusové sami o sobě tvrdí, že mají Čechy rádi a že se o českou kulturu živě zajímají. Jistá v Česku žijící Ruska napsala, že Rusové mají Čechy „opravdu“ rádi na rozdíl od Poláků a Slováků. Všichni víme, že toto srovnání je nepravdivé a vyjadřuje nejspíše přání autorky vidět svůj národ hezky. Není ani třeba zmiňovat nedávný průzkum provedený v Polsku, podle něhož jsou Češi pro Poláky nejoblíbenějším národem.

Jednu poznámku bych k tomuto tématu však přeci jen připojil. Mám osobní zkušenost s tím, jak se Poláci při každé příležitosti omlouvají za rok 1968. Rusové se naproti tomu dělí do dvou skupin: Jedni srpnovou invazi stále obhajují. Druzí s ní nemají nic společného, protože „sami trpěli pod komunismem mnohem víc“. Výjimek je zde opravdu málo. Jestli je toto ruská představa lásky k druhému národu, pak opravdu není o co stát.

Pokud bychom měli uvedená pozorování nějak shrnout, pak z nich vyplývá důležitá otázka: Máme se tímto trendem znepokojovat? Mluvit o něm může na jednu stranu zvýšit napětí mezi ruskou komunitou a většinovou společností, na druhou stranu ignorování tohoto trendu může vést k nepříjemným překvapením v budoucnu. Ani Rusové by asi nebyli příliš rádi, pokud by procentuální podíl Číňanů nebo Američanů v Moskvě rostl podobným tempem jako počet ruských občanů v Praze. Možná by tedy někteří mohli pochopit, že jejich obraz v české společnosti nebude tím lepší, čím více jich tu bude žít.

Svůj subjektivní vztah k ruskému národu bych zjednodušeně vyjádřil takto: Rusové mi přestali vadit ve chvíli, kdy Československo opustil poslední ruský voják. Poté jsem začal mít velice rád ruštinu a ruskou kulturu, četl jsem ruské básníky v originále, poslouchal ruské písničkáře a dodnes umím nazpaměť mnoho písniček od Vysockého a Okudžavy. Ovšem čím častěji slyším ruštinu v pražském metru, tím méně mám chuť si doma pustit ruskou písničku.