S nárůstem krajně pravicových aktivit se u nás nyní častěji diskutuje o legitimitě zákazů určitých politických stran. K mému příspěvku do této debaty mě vyprovokovala - v televizi mimoděk zahlédnutá – oficiální dopravní značka zákazu vjezdu s doplňující, taktéž oficiální, dopravní značkou o konání pochodu Dělnické strany při příležitosti Prvního máje.

Tedy znovu, má každý názor stejnou míru legitimity k propagaci? Je určujícím kritériem pouhá poptávka na pomyslném „trhu idejí?“

Zkusme zabrousit k asociacím, zdánlivě s „mírou demokracie“ nesouvisejícím. Je v naší zemi vše, co má dostatečnou podporu, povoleno? Nemyslím si. Některé léky jsou jen na recept, sex je legální od určitého věku, právo postavit si panelák na Staroměstském náměstí vyhlášky rovněž automaticky nepovolují. Kdo tedy určuje, co bude povoleno a co nikoliv, ne-li demokratická většina? Je to stranický zájem jedné síly, která by chtěla potlačit, ve jménu ideologie, sílu jinou? A pokud nikoliv, znamená to, že má někdo patent na pravdu? Protože pokud by nikdo tento patent nevlastnil, proč by si potom nemohla většina voličů v případném referendu schválit osvobození od daní, zrušení armády či právo pouštět na sídliště své bojové psy?

Společnost opravdu není ideově neutrální. Je svým způsobem ideologická. Vychází z předpokladu, že každý jednotlivec není plně svobodný v konání, není schopen plně nahlédnout důsledků svých skutků. Tvrdit opak by znamenalo hlásit se k libertarianismu, tedy jakési fúzi pravicového liberalismu a anarchismu. Libertariáni jsou známi trapnými návrhy na zrušení právní, ústavní garance nad fyzickými a právnickými osobami, návrhy na zrušení rychlostních limitů na dálnicích; americká Libertariánská strana je pak pověstná obhajobou práv pedofilů (tím nechci říci, že odvolávám svůj názor vyjádřený v jiných článcích na Neviditelném psu, který volá po přesunu pedofilní kauzy z agendy kriminalistické do agendy zdravotnické). Někdo možná vzpomene libertariánské image Unie svobody, jako poslední, zoufalý pokus o svou záchranu, jiného napadnou aktuální pokusy zakládat v Evropě pirátské strany podporující práva na legální stahování dat.

Jsme tedy, svým způsobem, všichni dětmi? Tedy, jsme nuceni poslouchat stát, který nám zakazuje (v některých městech) hrací automaty, zmíněné léky bez nutnosti receptu, členství v některých politických stranách? Je tomu opravdu tak, jistá míra dětinskosti se skrývá v každém z nás, je to ona míra latentního sklonu člověka selhat ve své odpovědnosti, a proto se společnost brání tím, že spolu vzájemně jedná jako s dětmi a určité věci prostě zakazuje. Podobně jako rodina, i společnost uzavírá jakousi společenskou smlouvu, která povoluje jen takovou míru demokracie, jakou si svou odpovědností zaslouží. Je to smlouva založena nikoliv na uzurpování a manipulaci, leč na pudu sebezáchovy, vlastenecké identitě, přirozenému sklonu člověka po odpovědnosti. Je-li snad společnost natolik mravně pokleslá, že volí masově komunisty či fašisty, může armáda zasáhnout a demokracii zcela pozastavit? Jistě může, proč bychom potom přijímali zákony o mimořádných a výjimečných stavech v případě ohrožení, pandemie apod.? Průšvih je v tom, že ve jménu odpovědnosti si pak leckdo „přihřeje svou polévku“ a začne společností manipulovat. Jako příklad budiž zmíněno nastolení vojenské vlády v Alžírsku po demokratickém vítězství Fronty islámské spásy v 90. letech (mimochodem princip svévole je u podobných nábožensky defektních uskupení stejný jako u zmíněné Pirátské strany). Nicméně, toto je daň za nedostatek odpovědnosti a mravní vyzrálosti. Pokleslou společnost může zachránit štěstí v podobě osvícených elit (v historii často monarchistických), které nepřipravenost k demokracii překlene svou odpovědností. Obvykle však národ toto štěstí nemá a poté již není žádného garanta, který by od pokleslosti zachránil. A neodpovědná společnost se pak stává, jak ukazuje historie, obětí manipulace nedemokratickými elitami. Ne že by snad zrušení demokracie bylo v podobných případech špatné, leč není-li odpovědná ani (často samozvaná) elita, kdo národ zachrání? Vojenská intervence cizího státu? Invaze vyspělejší kultury či náboženství? To jsou vážné a zcela legitimní otázky.

Souvislosti demokracie a odpovědnosti jsou tedy zřejmé. Proto se nebojím tvrdit, a to autoritativně, že Ministerstvo vnitra ČR má morální právo podat návrh na zákaz Dělnické strany. Anebo že poslanecké návrhy na omezení pornografie a gamblerství jsou legitimní. Byť jsou pod tlakem libertariánského povědomí velmi nesmělé, opatrné a nesystémové.

I já mám sklony k manipulaci a k ideologické předpojatosti. Leč mám i smysl pro zdravý úsudek, svědomí, a absolutní pravdy, prosté relativismu. Proto se nebojím propagovat zákazy a regulace na cestě od dětinskosti k vyzrálosti.

Tombi21.blog.cz