Jedním z mediálních symbolů dnešní západní civilizace je problém sexuálního zneužívání dětí. Nejviditelnější jsou tyto projevy v křesťanských církvích (zatímco v prostředí jiných náboženství - například v islámských komunitách západních zemí - se zdaleka tolik nevyskytují. Druhým nejkřiklavějším mediálním ohniskem jsou mládežnické spolky (nejvýznamnější organizaci tohoto druhu, Boy Scouts v USA, plejáda podobných skandálů úplně zničila). Že je největším semeništěm zneužívání dětí spíše komorní, uzavřený prostor rodin, není příliš vděčnou skutečností, tudíž nemalé procento obětí lovcům predátorů unikne. Dříve, než uvedu pár postřehů na obhajobu lidí s pedofilními sklony, chci zdůraznit jednu nezpochybnitelnou tezi. Tedy co by mělo být vždy vytčeno před závorkou: Děti jsou nejzranitelnější, proto musí být chráněny více než dospělí: Ne nadarmo platí klasický námořnický axiom – „nejdříve zachraňte ženy a děti“.

Také chci předeslat, že sám pedofilem nejsem, a navíc žádného vyoutovaného pedofila osobně neznám (aby mě snad někdo ze čtenářů neobvinil z předpojatosti).

Lze tedy vůbec říci něco vstřícného vůči pedofilům? Především, velká většina z nich si uvědomuje nebezpečné důsledky svých pokušení, a proto mnohdy vynakládá v boji se svou úchylkou o dost více sebezapření než běžný heterosexuál. Či homosexuál. Tedy nejeden z těch, kteří pro slova odsudku vůči nim nejdou daleko. Ostatně, jak známo, nejohroženější skupinou vězňů (šikanou, ba i vraždou) jsou pedofilové, a to ze strany kolegů, kteří se mezi odsouzené dostali třeba jen kvůli svému rozmařilému a ziskuchtivému jednání. Organizace Čepek, podporující lidi, kteří bojují s pedofilní deviací, se opakovaně potýká s obstrukcemi úřadů či s mazáním svých webových stránek. Přitom vynakládá nemalou socioterapeutickou podporu těm, kteří s pedofilními pokušeními zápasí. Kupříkladu poslanec Marek Novák (ANO) na vrub této svépomocné skupiny uvádí: „Mám za to, že takovýto spolek nemá v české společnosti co dělat, podal jsem návrh na jeho zrušení. Zároveň jsem o tomto kroku informoval ministryni spravedlnosti a dal jsem jí na zvážení, zda nepodat podnět k zahájení trestního stíhání.“ Dokonce i gay organizace, přesněji LGBTQI spolky (a propois, proč ne LGBTQIP?) se na svých marketingových akcích (konkrétně na Prague Pride) opakovaně distancovaly od aktivit Čepeku. Obzvlášť nešťastnou formulaci pak použila eurokomisařka Věra Jourová při nedávné kritice nové maďarské legislativy („vadí nám, že je celá část občanů Maďarska dávána na roveň pedofilům“).

A naopak christianofobie (v západní antiklerikální kultuře tolik oblíbená) nalezla u pedofobie vděčného ideového spojence. Nenávidět „pánbíčkáře“ a „úchyly“ je přece „cool“ (a co teprve, jsou-li splněny obě charakteristiky najednou).

O vzniku a příčinách pedofilie panuje více teorií (což kupodivu platí do určité míry rovněž o homosexualitě). Metodologie rozlišování deviací a orientací existují navíc různé a jsou zatíženy značnou dávkou subjektivismu. Přitom pokusy o léčbu (dosud marné) by - na rozdíl od egosyntonní homosexuality - byly jistě společensky vítány. Zatímco však státy (ba i církve, v rámci svých interních směrnic) usilují v posledních letech o zákaz tzv. reparativní terapie homosexuality (coby pavědecké a škodlivé), u patologických deviací tento trend neplatí. Co na tom, že tzv. nepravá, a také tzv. egodystonní (nechtěná) homosexualita nejsou v populaci ničím neobvyklým (pro poctivost dodávám, že pokusy o změnu sexuální orientace/deviace jsou ve většině vyhraněnějších – nebisexuálních - případů neúspěšné a podle dnešního vědeckého poznání prakticky nemožné).

Jedním z klíčových příčin homofobie (a pedofobie) je znechucení většinově sexuálně orientovaného člověka nad (citovým a erotickým) vnímáním menšinově orientovaného člověka. A tak zatímco homofobii se (za přispění masivních západních kampaní) daří alespoň částečně vymýtit, pedofobie (jakkoliv subjektivně „egodystonnějsí“) dnes slaví (z výše uvedených důvodů) dvojnásobnou renesanci.