V souvislosti se smrtí Lubomíra Dorůžky (16.12.2013) se na sociálních sítí objevila nikdy nekončící diskuze na téma lustrací a viny/neviny osob evidovaných komunistickou státní bezpečností. Jak popisují dochované svazky, byl Lubomír Dorůžka agent StB s krycím jménem Pixa, evidenční číslo 16 868. Jenže pan Dorůžka byl také dlouholetým a skvělým šéfredaktorem druhdy velmi populární a velmi kvalitně vedené Melodie, byl významným hudebním publicistou a jeho knihy o moderním jazzu patří do zlatého fondu české poválečné hudební publicistiky. Kromě jiného byl také vynikajícím překladatelem z angličtiny a jeho převedení Francise Scotta Fitzgeralda patří k velmi ceněným dílům moderní české překladové literatury. Máme u tak úctyhodné osobnosti, notabene v souvislosti s úmrtím, připomínat jeho temnou stránku (spolupráci s StB), nebo se máme nad jistě dávným prohřeškem povznést a zapomenout? V obecnější rovině se můžeme ptát, zda-li jsou lustrace, které po pádu komunismu zavedly tehdejší vlády, nyní, již 24 let po pádu komunismu, morálně i věcně vyhaslé nebo naopak stále aktuální. Na příkladu velkého umělce Dorůžky nebo na příkladu aktivního politika Andreje Babiše je tato otázky stále aktuální.

Můj pohled na lustrace se postupně proměňuje. Na počátku 90. let jsem velmi přivítal právní normu, která s důvodem ochrany mladé a relativně bezbranné demokracie vylučuje z veřejného života všechny významné konfidenty Státní bezpečnosti, a považoval jsem a stále považuji za chybu, že tehdy stejně jako agenti StB nebyli vyloučeni z veřejného života i významní představiteli komunistické strany. Tato nedemokratická strana měla být tehdy zrušena. Dnes jsem ale přesvědčen, že kořeny demokratického systému jsou přes všechny problémy, nejistoty a konflikty již dostatečně hluboké a nehrozí žádné faktické nebezpečí od bývalých nomenklaturních kádrů, a to ani od bývalých agentů nebo dokonce důstojníků StB. Mezinárodní i domácí situace je natolik proměněná, že jakékoliv působení tehdejších agentů StB nebo dokonce jejich podíl na moci nemůže bezprostředně ohrožovat náš demokratický systém. To, co nás ohrožuje nyní, je mnohem častěji spíše zakódováno v našich současných postojích, názorech nebo nedostatečnostech a nikoliv v bezmála čtvrtstoletí dlouhé historii.

Přesto nejsem příznivcem rušení lustračního zákona. Jeho význam ale vidím jinde. Je pro nás stále jakýmsi morálním imperativem, že se nevyplácí ustupovat z hodnot člověčenství a lidskosti a vstupovat do svazku s ďáblem totalitní moci. Proto je dobré nejen těm, kteří žili svůj aktivní život v době komunismu, připomínat, že některé kroky, některé činy nejsou ospravedlnitelné tehdy, dnes a ani za dvacet let. Pro mě zůstává Lubomír Dorůžka skvělým propagátorem moderního jazzu a skvělým hudebním publicistou, kterého bylo radost číst a jeho knížky jsou skvělým průvodcem moderní hudbou. Přesto je pro mě Dorůžka také příkladem toho neomluvitelného a nevysvětlitelného selhání, tedy aktivního zapojení do práce totalitního represivního systému. Je dobré si připomínat jeho skvělou práci a je stejně tak užitečné si připomenout, že v době, kdy stál na hraně svého morálního rozhodování, zklamal a učinil krok, který do slušné společnosti nepatří. Připomínat si to máme právě nikoliv kvůli nějakému pozdnímu křepčení nad morálním selháním těch tisíců agentů, ale právě proto, abychom my i naše děti neustále věděli, co je a co není správné, morální nebo prostě lidské. A v mých očích nikoho neomlouvá jeho tehdejší momentální pracovní nebo sociální tíže, do které se dostal sám, nebo do které ho dostala tehdejší totalitní moc.

Kdo se ďáblu upsal, se prostě jednou upsal a je jedno, zdali to dělal z naivity, pro peníze, pro zachování dobrého bydla, pracovního místa, možnosti výjezdu do zahraničí nebo z důvodu, aby mu konečně StB dala pokoj. A to je dobré vědět a je nutné o tom veřejně mluvit.