Obhajoba habilitační práce

Průběh obhajoby stojí také za vyprávění. Vyberu jen některé pikantnosti.

V místnosti pro obhajobu nebylo ani jedno volné místo navíc, takže kdybych tam byl snad pozval nějakého novináře, což jsem původně chtěl (s ohledem na své tušení), nedostal by se tam. „A nehádej se tam s nimi!“ kladli mi na srdce někteří moji známí před ochodem k tzv. vědecké disputaci. To byla od nich ale špatná rada, kterou jsem tehdy uposlechl. Kdybych se býval hádal, výsledek obhajoby by byl samozřejmě stejný, ale alespoň bych si ulevil od srdce.

Uhodil jsem teatrálně do stolu objemnými sborníky z prestižní Babson Entrepreneurship Research Conference, abych jednoznačně vyvrátil negativní posudek doktora věd Konečného, že v mé habilitační práci není vůbec nic vědeckého. Myslím, že v ten okamžik habilitační komise skutečně poněkud znervózněla. Ale jen na chvilku. Pak předseda habilitační komise s nadhledem pronesl: „Tak to asi nebude žádná významná konference.“ Proti tomu nesmyslnému výroku nebylo a dosud není v Česku odvolání. Habilitační komise má ze zákona vždy pravdu! (Jak jsem již výše uvedl, občan se nemůže nikam odvolat, protože habilitační řízení je v Česku vyjmuto ze správního řízení.) Když tu událost s Babson konferencí při mé habilitaci vyprávím v zahraničí (mezi skutečnými odborníky na podnikání), považují to jen za můj pokus o vtip. Přesto se to stalo přesně tak.

Pro dokreslení si dovolím ještě tuto poznámku. V roce 1992 jsem se na dva dny dostal na Harvardskou školu byznysu a měl jsem tam i privilegované hodinové interview s profesorem C. R. Christensenem, zakladatelem případových studií v managementu. Na závěr mi profesor Christensen řekl: „Neměl bych to sice říkat, ale na sousední Babson College jsou na podnikání lepší než my na Harvardu“.

Při obhajobě jsem položil na stůl také několik separátů z mé tehdy nedávné zahraniční publikace (Does the Silicon Valley Concept Work in the Czech Republic? Possible Culture Reasons for innovation Success. Journal of Enterprising Culture, March 2001). Jeden důstojně vypadající starší účastník si v mém separátu se zájmem listoval, začetl se, a pak se zděšen obrátil na ostatní přítomné „vědce“ a zvolal: „Ale on tady napadá opoziční smlouvu.“ (smlouvu mezi ODS a sociální demokracií – pozn. red.) Všichni přítomní čeští vědci se na mne zkoumavě podívali. Čtenář mého separátu se ke mně obrátil a nenávistně dodal: „Já se divím, že vám takové pomlouvačné články v zahraničí publikují!“ Byl jsem tehdy na hranici svých psychických možností. Chtěl jsem ihned odejít nebo alespoň všem připomenout, že tam snad stojím před vědeckou komisí a ne před nějakým politickým tribunálem. Přiznám se dokonce, že jsem v ten okamžik pocítil silnou potřebu dát čtenáři mého separátu na místě facku. Ale (pamětliv rad svých přátel) rozdýchal jsem to a přešel naprostým mlčením. O co v mém článku šlo?

Kromě analýzy historických i současných kulturních podmínek pro inovace a podnikání v Česku jsem v článku prezentoval i tehdy aktuální případovou studii o českém podnikateli Romanu Staňkovi. Pan Staněk založil softwarovou firmu NetBeans a v té době ve velmi úzkém oboru (software IDE napsaný v programovacím jazyce JAVA) dokázal z Prahy porazit Křemíkové údolí (včetně firem jako jsou IBM a Microsoft). Protože prodej české firmy NetBeans americké firmě Sun Microsystems proběhl koncem devadesátých let, zmínil jsem se krátce i o tehdejším kulturně politickém prostředí v Česku, jak bylo reflektováno v českých novinách. Na straně 55 jsem ve svém článku ocitoval výrok M. Mejstříka (studentského vůdce ze Sametové revoluce 1989 a spoluautora iniciativy „Děkujeme, odejděte!“ z roku 1989): „Současná vláda opírající se o opoziční smlouvu je mnohem horší než zbytek společnosti (The current opposition-agreement based government is much worse than the rest of society.).“ A právě také tato věta velmi negativně ovlivnila rozhodování českých vědců v habilitační komisi sestavené pro obor podnikání. Nikoliv zdokumentovaný, zanalyzovaný a v zahraničí mnou publikovaný podnikatelský úspěch Romana Staňka.

Mimochodem: Představte si, že když se dnes ve třídě zeptám MBA studentů v Praze, zda slyšeli o Romanu Staňkovi (který byl novináři označen za podnikatele minulého století - nikoliv Tomáš Baťa!), zvedne se ve třídě jedna nebo žádná ruka. To znamená, že selhal český školský systém při vytváření pozitivních vzorů podnikání z úspěšných tuzemských podnikatelů. Školy sice vyčerpaly finanční podpory na různé podnikatelské programy, ale motivaci českých studentů v tomto směru nezvýšily.

Ostatní otázky se týkaly upřesňování pojmu dynamickém podnikání (pracoval jsem na tomto tématu výzkumně několik let pro Evropskou nadaci pro podnikatelský výzkum – viz zde a zde), jeden dotaz se mne snažil podpořit v metodě výzkumu pomocí případových studií, pak následovalo několik spíše okrajových otázek a za předsednickým stolem byl viditelný zřejmý spěch moji obhajobu co nejdříve ukončit. Závěr byl jednoznačný: jeden hlas pro, několik se zdrželo hlasování a většina byla proti. Deset tisíc korun za obhajobu jsem tedy investoval zbytečně.

Epilog

Neodvolal jsem se k českým ekonomickým odborníkům, protože mi bylo jasné, jak to může dopadnout. Rektor technické univerzity stejně předá moje odvolání zpět na stejnou ekonomickou fakultu, protože tematice podnikání sám nerozumí. Právník mi dnes říká, že jsem měl to kolečko udělat, i když bylo předem jasné, že nepovede k úspěchu. Ale už se stalo.

Obrátil jsem se tehdy na dalšího veřejně známého člověka, který ve mně budil důvěru. Poslal jsem dopis profesorovi občanského práva na Karlově univerzitě, Vojtěchu Ceplovi, s žádostí o posouzení vědeckosti „vědeckého posudku“ doktora věd Konečného. V následném telefonickém rozhovoru jsem Ceplovi přiznal, že jsem o stejné posouzení požádal před ním i předsedkyni Akademie věd ČR, ale ta nereagovala. Profesor Cepl se na chvíli odmlčel a řekl: „Pane kolego, to že svoji kauzu rozšiřujete mezi známé osobnosti v ČR, je to nejhorší, co jste mohl udělat. Bohužel už nemám čas. Nashledanou.“ Svou kauzu jsem proto zde nabídl širší veřejnosti, když známé osobnosti v Česku o ni nemají zájem. Jsem ochoten zde odpovědět na jakýkoliv další dotaz, zejména pokud se tázající představí plným jménem a uvede odkaz na svou práci, za kterou on či ona získali v Česku svůj akademický titul.

Na úplný závěr: Můj český titul CSc. mi v rámci akreditačního řízení Bernelli University (o kterém napíši více až po jeho ukončení) uznal americký stát Virginie jako Ph.D. Na Bernelli University proto mohu působit jako profesor a vedu tam doktorandy. Naopak mé uznání z americké univerzity mi v Česku nikdo neuzná. „Když nejste v Česku docent, tak vás tu nevezmou ani na vyšší odbornou školu,“ mi nedávno sdělil profesor z VŠE Praha.