Spirituál kvintet kdysi v hluboké totalitě přišel s písní Až se k nám právo vrátí. A všichni se tajně uculovali: „Ti jim to dávají sežrat! Jó, až bude právo i u nás...“

No. Přitom zákoník práce jsme tehdy měli, trestní a občanský zákoník taky, ba i ústava byla. Právo už v tehdejší ČSSR bylo. Pokřivené, posluhující vedoucí státostraně a Moskvě, v některých (ale pochopitelně ne ve všech) kauzách ohýbané ve prospěch papalášů a estébáků, ale bylo. Nerado se to přiznává. Oni totiž mnozí lidé tehdy nebyli se stavem práva spokojeni a teď konečně jsou. Ale taky žili lidé, kteří s tehdejším stavem práva spokojeni byli a s tím současným také. A existují i lidé, kteří s tehdejším právním systémem spokojeni nebyli a s tím dnešním také nejsou. A konečně, jedna (?) současná parlamentní strana soustřeďuje i lidi, kteří tehdy byli spokojeni, zatímco teď už ne.

Určitě jsou i národy, které si dennodenně lebedí: „To žijeme v dobrém státě! To máme dobré zákony a dobré politiky!“ Takové národy jistě někde existují, zejména dostávají-li všichni občané (nebo poddaní) denní porce marihuany zdarma. Ale jinak si myslím, že remcání na zákony a domáhání se svých práv, zejména těch domnělých, je obecným rysem celého lidstva a podstatou lidství.

Jakmile se někdo z nás, prostých smrtelníků (bohužel se to týká i momentálně se nudících politiků), začte do jakýchkoli zákonných norem, určitě alespoň nad něčím začne jamrovat: „Propáníčka, tak já nemám žádné právo na tohle a tohle? U Jóviše, tak oni ostatní nemají povinnost dělat tohle a tohle, i když já jsem přesvědčený, že by to dělat měli? Můj ty Tondo kolenatej, tak malý trest za takové provinění? Tak to ne, holenkové. Jářku, to se musí změnit!“ Ó, jak přečasto jsem i sám sebe přistihl, kterak ve svých článcích na něco žehrám a díky své osvícenosti hned navrhuji snadnou nápravu! Určitě jednou v návalu pohnutí mysli budu hartusit i na to, kolik archaismů dokážou někteří autoři nahrnout do jediného odstavce:-)

Tedy právo, respektive práva. To je věc, která vede některé lidi, aby buď statečně bojovali proti objektivně existující nespravedlnosti, nebo aby zlostně dupali nožičkami nad do nebe volající křivdou, která se jim podle jejich názoru děje. Podle anarchistů se práva neudělují, ale berou. Hodně lidí to dělá.

Žila kdysi v Teplicích důchodkyně vyznačující se křiklavě žlutozelenými ponožkami, která měla podle svého názoru právo jít rovně a nikomu se nevyhýbat. Cestou kvůli svému právu mlátila hůlkou do chodců i do dětských kočárků. V Praze před několika lety zazářila dáma, která v metru hulákala „Já mám právo sedět!“. Teď pro změnu matky prosazují jako právo kojení kdekoli a kdykoli.

Milé maminky! Nejsem úchyl, ale vy když kojíte, zaujmete spolu s dítětem takovou nezvyklou strnulou pózu, navíc s mírně neupraveným oděvem, že mě periferní vidění a jakési podvědomí nutí se na tu podivnost soustředit. Některá jste pohledem soustředěná na toho svého mimíska, tam mi to dojde hned. Jiné ovšem při kojení těkáte pohledem sem a tam, někdy s telefonem u ucha a s výrazem „Co? Kojit? Já? Ale prosím vás!“. A než zaostřím zrak, zjistím „vo co gou“ a cudně odvrátím pohled, tak hloupě upřeně civím. Vteřinu, dvě. A mám pak provinilý pocit, že jsem viděl, co jsem neměl, zejména pokud se při tom mém civění setkáme pohledem. „Komu může kojení vadit?“ ptáte se, a z podtónu slyším, že přece kojení nemůže vadit nikomu. Odpovím vám tedy: vadí mi, že se nedobrovolně ocitám v rozpacích z pocitu nepatřičného očumování a z narušení něčí intimity.

Okamžik a místo kojení si nikdy nevybírá dítě, vždycky matka. Matka vyskytující se v prostředí, kde kolem jsou nebo nejsou jiní lidé. Některá zauvažuje - je to vhodné, není to vhodné, počká to, nepočká to? Některá si řekne - ale co, je to přirozené a já mám přece právo, ostatní ať si trhnou nohou. Slibuji, milá kojící ligo, že až to na mě ve vaší přítomnosti přijde a budu si potřebovat ubzdít (no vida, tady se archaismus hodí), řeknu si - ale co, je to přirozené a já mám přece právo, ostatní ať si trhnou nohou. Práva se neudělují, práva se berou. Sorryjako.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin