Už jsme ve společnosti měli různé POST etapy vývoje. Post-modernismus již asi skončil, dneska máme post-strukturalismus, kdy neplatí žádné sociální, společenské a ani jiné struktury ve společnosti a kdokoliv má právo povyšovat svoje zájmy na veřejný, celospolečenský problém.

Řekl bych, že v roce 2016 se u nás, ale nejen u nás začíná prosazovat nový společenský fenomén, nový post-směr. Směr je možné nazvat POST TRUTH, post-pravdivá epocha. Najednou je těžké odlišit, co je zjevná pravda a co je očividná lež. Kdokoliv je ochoten cokoliv prohlásit za pravdu, snad v duchu politické korektnosti je obtížné někoho nazvat vysloveným lhářem. Takže politik může kdykoliv cokoliv prohlásit, aniž by se zajímal o fakta, a mnozí to takto dělají. Kupodivu v této nové společenské epoše zdá se nevadí, že někdo lže, jako když tiskne, a nijak mu to neubírá na jeho důvěryhodnosti. Pro část společnosti je dokonce hrdina, protože není již důležité mluvit pravdu, žít v pravdě, ale natřít to těm druhým, porazit své oponenty jakýmkoliv způsobem.

Největším propagátorem nové společenské epochy je bezpochyby prezident Zeman, který bezostyšně lže. Jak se zdá, nijak to nevadí nejen jemu osobně, ale možná to nevadí ani jeho voličům a příznivcům. Stejně tak ale třeba ministr Babiš v pondělí prohlásí, že Trump je zhouba Ameriky, a ve středu vítá jeho zvolení. Česky se tomu říká kam vítr, tam plášť, anebo také bezpáteřnost. Ale vlastně to vidíme kdykoliv okolo sebe. Ve volném nakládání s pravdou vynikají především různé marxistické skupiny. Okupaci cizího soukromého objektu slaví jako jeho osvobození (Klinika), lži vydávají za státnický postoj. Naposledy třeba Matěj Stropnický kritizoval Trumpa za rušení Obamovy zdravotnické reformy, aniž by se obtěžoval fakty. Důležitá je kritika, nikoliv pravda, účel svědčí prostředky. Propaganda je povýšena nad hodnoty pravdy. Prostě když se mi to hodí do krámu, tak tu realitu nějak ohnu, natřu na růžovo a prodávám jako nové zboží.

Možná jako reakce na post-pravdivou epochu vznikají ve společnosti skupiny, které analyzují projevy politiků a zveřejňují, v čem přesně konkrétní politik lže, překrucuje fakta nebo se jen mýlí. Ale ani veřejné nachytání politika při překrucování faktů nijak neubírá jeho popularitě. Proč si občané a voliči nechávají od politiků lhát do kapsy? Proč nám to nevadí?

Ale není to jenom aktuální český fenomén. Volné nakládání s pravdou a velmi nekonvenční zacházení s fakty se dělo vždy. Propaganda, ať už státní nebo třeba oborová, fungovala od nepaměti. Nové je to, že najednou velké skupiny lidí jsou ochotny uvěřit i zjevnému nesmyslu a dokonce akceptovat či snad dokonce schvalovat, že někdo veřejně lže. Ve světě moderních technologií a virtuálních sociálních sítí je tak snadné si vymyslet cokoliv a obhajovat to. Při troše mediální obratnosti snadno zpochybníte i to, že slunce vychází na východě a zapadá na západě, a pro svoje tvrzení najdete dostatek důvěřivých podporovatelů. Místo toho, aby všechny dostupné informační zdroje pomáhaly hledat a ohajovat pravdu a usvědčovat ty, kteří záměrně lžou a podvádějí veřejnost, moderní technologie samy šíří a generují lži, nepravdy a zlovůli vůdčích osobností. Proto si velmi vážím každé veřejně činné osobnosti, která je schopna přijít na veřejnost a říct, kde je pravda a co je lež. Vážím si Daniela Kroupy nejen za jeho Demokratický manifest, velmi oceňuji, že Mirka Němcová na veřejnosti jasně pojmenuje zlo, vážím si Jana Hamáčka, který označil poslední prohlášení prezidenta za lži.

Společnost, kde mluvit pravdu se stalo zbytečným a kde velkým skupinám lidí nevadí, že vůdcové národa otevřeně lžou, je společnost nemocná. Není pravda, že každý člověk, každá skupina má zdánlivé právo na svoji pravdu, svoje autentické tvrzení bez ohledu na realitu. Neplatí, že individuální a jakkoliv pokřivený výklad reality má větší nároky než obecně sdílená zkušenost lidstva, lidské hodnoty a mravní základy. Protože ale zatím ve společnosti pravda neplatí, neexistuje, není hodnotou, začíná se prosazovat pro současnost spojení POST TRUTH. Možná post-pravdivá epocha.

Autor je komunální politik ODS