20.5.2024 | Svátek má Zbyšek


SOUDCI: Rozjímání o jejich morální nadřazenosti

9.8.2023

Soudcem se člověk může stát, jen když byl předtím právníkem a právník je podvodník; přiznávám se, že v této úvaze se neubráním ironii.

Právník je jediné povolání, kterému zákon většiny demokratických zemí dovoluje lhát. Právníci tvoří zákony a nad jejich dodržováním dohlíží soudci, a soudcem se může stát jen člověk, který byl právník. A právník může být lhář. To není Hlava 22, ale realita, jak se vyvinula v západních zemích. Ale važme si toho, protože ve východních zemích jsou nuceni lhát nejen právníci ale lidé všech povolání, zákony tam tvoří nevolení vládci a soudci se neliší od popravčích; a v jižních zemích nikdo ani neví, co znamená pojem „lhát“.

Z výše zmíněného plyne, že u právníků ani soudců nás nějaký ten podvod nepřekvapí, ale v demokratické zemi alespoň čekáme mezi těmito lháři pluralitu, tzn. že tito lidé budou pocházet z různých segmentů obyvatelstva. Avšak například Ústavní Soud České republiky (ÚS) se zdá zcela nepravděpodobně homogenní – jakoby druhou nutnou podmínkou, vedle právnické minulosti, bylo studium práv na komunistické fakultě (KF) a pokud možno alespoň krátké členství v komunistické straně (KSČ), pravicovými extrémisty označené za zločineckou organizaci. Největší autoritou na ústavní právo byl donedávna Zdeněk Jičínský (21 let v KSČ) a předsedou Ústavního soudu byl Pavel Rychetský (3 roky v KSČ), a ze 14 členů soudu jich 8 studovalo KF a 3 byli kandidáti nebo členové KSČ: Veronika Křesťanová (KF), Vojtěch Šimíček (KF), Jan Svatoň (KF), Pavel Šámal (8 let v KSČ), Jaromír Jirsa (KF), Tomáš Lichovník (KF), David Uhlíř (14 let v KSČ), Jiří Zemánek (KF), Ludvík David (KF), Josef Baxa (2 roky kandidát KSČ), Josef Fiala (KF).

Nic proti komunistickým právům, nelze přece diskriminovat člověka kvůli jeho politickým názorům, ale někteří rusofobové (lidé trpící iracionálním strachem ze samoděržaví) a homicidofobové (lidé trpící iracionálním strachem z vrahů) připomínají slova z komunistické minulosti, která jsou podle jejich úzkoprsého pojetí neslučitelná s pojmem „právo“, jako například: likvidace tříd, hladomor, moskevské procesy, Katyň, Kolyma, gulag, internacionální pomoc, novičok, Černobyl, atpod. Nemá se ale cenu pořád ohlížet, musíme kupředu a ne plesnivět za větrem, jak říká klasik (zde), a tak navzdory škarohlídům se nedávno pokusil jmenovat nový pokrokový prezident na funkci nového předsedy ÚS Roberta Fremra (zde). Jal jsem se ho googlovat a začaly vyskakovat informace: naučil se rusky a měl zájem o marxismus, krátce byl spojen s komunistickou stranou, byl soudcem lidového soudu, nešetřil trestem smrti, jeho vzorem byl sovětský soud, a to zvlášť hlavní žalobce slavných Moskevských procesů Andrej Vyšinskij. Ale co to vidím, jeho život skončil bombou při americkém bombardování Berlína (zde); to snad není možné, vždyť on přece žije.

Ahá, Google mně přeskočil z hesla „Robert Fremr“ na podobné heslo „Roland Freisler“; internet je jeden velký galimatyáš a přeskočil na Hitlerova oblíbeného soudce. Freisler se učil u sovětského soudce Andreje Vyšinského, jednoho ze strůjců hladomoru na Ukrajině a hlavního žalobce ve Stalinových procesech (zde), který proslul postulátem, že korunní důkaz je přiznání obžalovaného a jeho monografie Teorie soudních důkazů získala v roce 1947 Stalinovu cenu. Vyšinskij oslovoval odsouzené například slovy: „Vy prašiví psi“; Freisler to předělal na „Špinavý dědku“, když například v srpnu 1944 soudil jednoho z atentátníků na Hitlera, polního maršála von Witzlebena. I když kam se Freisler se svými několika tisíci obětí hrabal na Vyšinského s jeho miliony. Freisler, který se účastnil slavné konference o likvidaci Židů ve Wannsee, zemřel v únoru 1945 bombou z amerického B17 pilotovaném paradoxně židovským pilotem Robertem Rosenthalem, zatímco jeho učitel Vyšinskij se v roce 1946 stal hlavním soudcem v Norimberských procesech za SSSR.

Poctivý člověk se musí ptát: Když se odpustily soudcovi jako je Vyšinskij miliony zabitých a umožnilo se mu být soudcem nad nacisty, kteří se u něho učili, proč by se nemělo odpustit malému přestupníkovi Fremrovi, který se neprovinil ničím víc, než že byl pár měsíců ve zločinecké organizaci. Ať první hodí kamenem, kdo je bez viny; má se odpouštět. Nenávistník by mohl namítnout: ať první odpustí, komu bylo ublíženo; v případě komunistických vražd, ať první odpustí, kdo byl jimi zabit. Ale taková nekonstruktivní nenávist by nás zbytečně připravila o zkušené soudce v ústavním soudu, kam by jinak nastoupili jen padesátiletí holobrádci bez zkušeností z doby třídního boje.

Fremr sice také uměl rusky a měl zájem o marxismus a krátce byl spojen s komunistickou stranou, a také byl soudcem lidového soudu, a vynesl poslední rozsudek smrti ve svém státě (zde), ale jinak se od Freislera v mnohém liší. Například se stal odpůrcem trestu smrti. Samozřejmě mu přejeme, ať se mu práce u Ústavního soudu daří, jestliže se povede odvést pozornost nepřátel od vykonstruovaných obvinění a nerelevantních prkotin z jeho minulosti. Nepřátelé například tvrdí, že Fremr odsoudil v roce 1988 nevinného 19tiletého Alexandra Ereta k šesti letům vězení; zcela anachronicky nechápou, že Fremr tenkrát nemohl vědět, že procesy s mladíky jsou vykonstruované a že StB je řídí; vždyť se to dozvěděl teprve před několika dny (zde). Jejich vinu zcela logicky poznal podle Vyšinského pravidla odměněného Stalinovou cenou takto: doznali se (proč by jinak Vyšinskij dostal cenu?). Fremr jasně říká: „Já a náš senát jsme se vědomě porušení zákona nedopustili“.

Jiné pomluvy tvrdí, že podle historických záznamů odsoudil Fremr mezi lety 1983 a 1985 více než 100 osob za emigraci (zde). Jen blázen by emigroval ze země socialismu, ale Fremrovi odpůrci paradoxně tvrdí, že bláznovství není zločin. Fremr chránil zákon, ať byl jakýkoli (Limonádový Joe říkal totéž). Pan prezident řekl, že nemá žádná fakta prokazující, že Fremr jako soudce či člověk selhal, a vysvětluje: „V době, o které se bavíme, tady byl nějaký právní řád, podle tohoto právního řádu opuštění republiky bylo trestným činem a ten byl posuzován naprosto shodně všemi soudci, kteří tady soudili trestní právo; myslím, že bychom to měli vidět v tomto kontextu“ (zde). Šťoural by namítl, že Freisler by tedy dnes byl též nepotrestatelný, jelikož jednal podle tehdejších zákonů, ale takou hloupost si každý čtenář vyvrátí doma sám.

Nepříjemnou zápletkou je objevení se údajně nevinného 19tiletého Alexandra Ereta, který vypovídá o mučení a podobných nepříjemnostech v době socialismu, s kterými Fremrova práce souvisela (zde). Tehdy Fremra mnoho občanů v jeho socialistické republice žádalo o nejpřísnější tresty, stejně jako Freislera v socialistickém kancléřství; StB bylo v socialistické republice nedílnou součástí soudů stejně jako gestapo v socialistickém reichu. Jestliže soudní pravidlo číslo jedna (přiznání) nevedlo hned k žádanému výsledku, nasadil Vyšinskij pravidlo číslo dvě (likvidace), ale to dnes z různých byrokratických důvodů nelze aplikovat, a proto hrozí, že budeme o zkušeného soudce Fremra v ÚS připraveni. Prezident mezitím jmenoval na místo předsedy ÚS jiného odborníka, Josefa Baxu (zde), kandidáta KSČ z roku 1988. Prezident jasně řekl, že chce soud pestrý s různými pohledy a neuzavřený do bubliny. O kontinuitu se bát nemusíme, protože i pan Baxa si vzpomněl, že má podobné zkušenosti jako pan Fremr; i on například trestal blázny co chtěli utéct z komunistické země (zde).

Je dobře, že právníci poskytují schopné soudce, kteří zajišťují právní kontinuum a jsou schopni hlídat ústavu i demokracii stejně dobře dnes, jako to dělali v době socialismu.

https://www.hegaion.cz/