Doba postfaktická

Naší době se někdy říká doba postfaktická. Ne, že by se nám faktů nedostávalo, právě naopak. Útočí jich na nás velké množství z médií, netu, od politiků. Problém je, že jsou to vesměs fakta zprostředkovaná, která jsme nezažili osobně. A navíc většinou komentovaná s jemným či hrubším návodem, co bychom si o nich měli myslet. Prostě naservírovaná.

Starší generace to už zažila a vypěstovala si reflex myslet si pravý opak oficiálního názoru. Proto je i kritičtější k současným pravdám. Západ jsme si tenkrát idealizovali a chtěli jsme hlavně jeho svobodu pohybu a názoru a pak jeho blahobyt. Prvního se nám dostalo v svobodných devadesátkách a blahobytu o něco později. Ale i západ se změnil. Když už nemusel zápolit s komunismem, začal vymýšlet spousty hloupostí, jako politickou korektnost a vše to, co po ní následovalo. Také chce vytvořit obraz nového člověka. EU přináší řadu pozitiv, ale také negativ. A umí si dupnout.

Co s tím oceánem informací děláme? Necháme ho po sobě stékat. Něco ulpí, jiné odteče. Podle našeho naturelu. Spíše, než fakta událostí to v nás vyvolává určité pocity a těmi se řídíme. Poměrně záhy si vytvoříme nějaký názor, který je silně emocionální a ten si pak držíme. Analyzovat takové množství faktů rozumem je náročné a bolí to. Tak nastupují emoce, které to zvládnou rychleji a snadněji. Prakticky naráz. Zklidní nás to a už se tím netrápíme. Emoční názor je ulpívavý, podobně jako první dojem a je ho velmi obtížné změnit. Potřebuje to čas a spoustu jednoznačných faktů.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu a jsme vystaveni indoktrinačnímu tlaku medií. Ta nám, tu nenápadněji, tu tvrději radí, jak máme fakta interpretovat. Ti jednodušší se tomu tlaku přizpůsobí. Není to specifikum totalitních režimů. Každý režim má své hlásné trouby. Ten demokratický jich má jen více, s různými odstíny. Člověk je tvor smečkový a tak nás ovlivňují i názory ostatních, především našich známých. Máme tendenci žít v určitých názorových bublinách a tam se vzájemně ubezpečujeme, jak je to správné. A protože je to emocionální, tak členy jiných bublin nemáme rádi a často je považujeme za nepřátele. Kdyby to bylo rozumové, tak snadněji přistoupíme na to, že ten jiný je také táta od rodiny, jen prošel jiným životním příběhem a tak si myslí něco jiného, než já.

Doba postfaktická přináší ještě jeden, technologický faktor. Život v přímém přenosu díky spoustě kamer kolem nás. Dřívější totality to nestačily vyhodnocovat, ale dnešním režimům to umělá inteligence a IT umožní. Zatím rozpoznávají hlavně dopravní zácpy, teroristy, kriminální činy a umí snadno stopovat pachatele. Rozmach technologie stále více umožňuje, aby se věnovaly i jednotlivým občanům. Čína je v tom asi nejdále (pokud tedy víme). Další stopu o svých způsobech zanecháváme na internetu. Zatím z toho těží hlavně marketing. Není problém, aby v registru občanů časem přibyl další oddíl prezentující historii jeho chování. Jakési vícerozměrné skóre občana. To pak mohou využívat nejen státní orgány při hodnocení a posuzování žádostí občana, ale i banky, zdravotní pojišťovny a podobně. Dost chmurná představa, ale Overtonovo okno se zvolna otevírá. Nechceme přece, aby někdo z našich peněz zneužíval dávky a dotace. Tak o něm musíme více vědět. A nemyslitelné se stane časem představitelným. Jen se podívejte, jak snadno se ořezávají svobody třeba pod hlavičkou boje proti pedofilii či rasizmu.

Nějak se době postfaktické přizpůsobíme a nebudeme se trápit neřešitelným. Budeme si užívat zábavy, kterou nám jistě přinese. Možná to necháme na umělé inteligenci v domnění, že algoritmus je nestranný, neutrální. Omyl, ten někdo také programuje a zanechá na něm svůj názorový otisk. Fakta možná budou stále více ztrácet svůj smysl a dobu postfaktickou nahradí doba pocitová. Budeme pak ještě více stádem, jako jsme byli kdysi.