Akademici se rvou o post děkana

O Angličanech se dosud tradovalo, že dokáží přijmout výsledek voleb, po volbách se v klidu rozcházejí a již se tím, proč zrovna ten či onen kandidát neuspěl, nezabývají. To je ryze sportovní přístup. Je přece čestné uznat, že volbou, podobně jako završením sportovního klání předmětná věc do doby příštího zápasu končí. Nyní se však začínají prosazovat zvláštní manýry. Volbou nic nekončí, nýbrž naopak vše teprve začíná. Poražení kandidáti zpochybňují volební výsledek, nehodlají se jen tak lehce vzdát a jejich voliči, podle jejichž přání volby nedopadly, se v ulicích šikují do protestujících zástupů. Časem může dojít až k nesmiřitelnému rozdělení společnosti na znepřátelené tábory. Možná to má nějakou hlubší příčinu, proč se tak děje, proč volbami zápasy nekončí. Že půjde o jev obecnější povahy, svědčí současné události na akademické půdě, konkrétně na veřejné vysoké škole, Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava.

Volba děkana na tamní hornicko-geologické fakultě (dále jen HGF) se z akademické půdy dostala ke Krajskému soudu v Ostravě, který se jí zabýval 30. ledna 2017. O kauze informovala regionální média. Moravskoslezský deník.cz ji pojmenoval „Handrkování akademiků u soudu“. Ukázalo se, že noblesa, nadhled, schopnost akceptovat odlišné názory nebo výsledek volby jsou věci, které se na akademické půdě nepěstují.

Akademický senát HGF zvolil děkana 1. července 2016. S tím se ovšem kandidát, který ve volbě neuspěl, nechtěl smířit a podal soudní žalobu o neplatnost volby. Neuspěl u krajského soudu, ani u Nejvyššího správního soudu, neboť – podle zamítavých soudních rozhodnutí – nebyla taková žaloba vůbec oprávněná. Nebylo totiž co napadnout, protože pro nečinnost rektora nebyl proces volby děkana HGF řádně ukončen. Tak se stane až v okamžiku, kdy děkana HGF jmenuje rektor.

Neúspěšný kandidát tak vypadá jako trouba, který podává předčasně nesmyslné žaloby, jimiž se věcně soudům ani nepřísluší zabývat. Nebyl v tom ale sám, protože jeho žalobou údajně rektor argumentoval svou nečinnost, totiž že akademickým senátem zvoleného děkana nejmenoval, jak je jeho povinností. Teď to je „černé na bílém“, soud jeho počínání vyhodnotil jako nečinnost a nařídil, aby ve lhůtě 14 dní o jmenování či nejmenování děkana HGF rozhodl. Odmítnutí musí být odůvodněné, aby je šlo soudně přezkoumat. Tím ta legrace v prvním kole právně skončila.

Za více než půl roku od zvolení děkana akademickým senátem se vztahy na fakultě vyhrotily. Proti sobě stojí tři uskupení, údajně přibližně stejně početná. První je bezvýhradně za tím, koho jako děkana zvolil akademický senát. Druhá skupina stejně tak rezolutně podporuje ve volbě neúspěšného kandidáta. A třetí uskupení „váhá“. Přeloženo do češtiny to nejspíš znamená, že po jmenování děkana rektorem se přidá na tu „správnou“ stranu.

Je záhadou, proč ještě u nás akademická obec tak moc lpí na zkostnatělém systému, ve kterém vysokoškolské profesory jmenuje prezident. Trvat na tradici z dob rakouské monarchie, kdy profesory jmenovala hlava státu, je při dnešním počtu vysokých škol a jejich zákonitě se propadající úrovni naprostý nesmysl. Je to jen snaha o zachování vznešené formy, avšak jak se akademická sféra projevuje ve skutečnosti, nikomu nevadí. Stačí, když se budou uchovávat zastaralé tradice. Ty však mají přece i svou druhou stranu, na kterou se zapomnělo. Nejen v dobách rakouského mocnářství, na jejichž akademických procedurách tak usilovně stále vysoké školy trvají, ale i v dobách celkem nedávných by mnozí z dnešních akademiků museli získat autoritu pouze zásluhami, svou vědeckou prací, být ostatním příkladem svými ctnostmi a bylo by nemyslitelné, aby se k akademickým funkcím drali způsoby, známými ponejvíc z komunální politiky.