19.3.2024 | Svátek má Josef


ŠKOLA: No Backpack Day

26.11.2022

Dnes ráno mi zavolala moje známá, celá částečně nazlobená, částečně ironická, ale nakonec jsme si docela hezky zavzpomínaly.

Od Ježíška, půl roku před prvními kroky do školy, dostávaly děti v nám blízkých zeměpisných šířkách a délkách kdysi aktovku, většinou takovou tu s popruhy, která se nosila na zádech a která se dnes změnila na školní batoh s mnoha kapsami. Školní brašna do ruky se už dávno přežila, protože na dětskou kostru byla zátěž množství knih, sešitů, penálu a pastelek příliš těžká a působila nesprávné držení dětské páteře. K takovým závěrům došli lékaři, učitelé a také rodiče, kteří nakonec vše nakoupí, pokud možná s co nejhezčími obrázky Anny a Elzy, pro kluky třeba s velkým supermanem, protože co byste pro svoje děti neudělali že?

Nevím, jak vypadaly školní brašny v době Boženy Němcové, F. L. Věka či dokonce J. A. Komenského. Nevím, v čem tehdy dávno nosily děti své břidlicové tabulky, později slabikáře či sešity s modrými deskami a bílým štítkem. V době, kdy chodily-a není to zase ta dávno-několik kilometrů v létě v zimě do školy. Původně asi nosily vše svázané v ranečku, později převázané provázkem a nakonec se vymyslely školní brašny a batohy.

Nad čím jsem se ale podivila po telefonátu své známé, když jsem slyšela, že v jedné škole (možná, že nejen v jedné) si dnes děti nesou do školy všechny svoje potřeby v síťovce, košíku, krabici, ty nápaditější třeba v kufru na kolečkách, ale nikoli v obvyklém ruksáčku. Celý tento hepening jim má prý objasnit, jak těžký život mají jejich vrstevníci v jiných zemích, nacházejících se nikoli v našich zeměpisných šířkách a délkách, jimž rodiče takový ruksáček nemohou koupit, protože si to nemohou dovolit. Z fotografií, které můžete najít pod No Backpack Day vidíte, že to pro děti z té školy byla velká bžunda a že se při nošení třeba láhve na pití, která jim propadla papírovou krabicí, pořádně bavily. Pak asi ve třídě dostaly výklad od paní učitelky, jak se děti u nás mají dobře a jak nesnadný život mají jejich vrstevníci třeba v hloubi Afriky.

Rozhodně nechci zmenšovat nebo zesměšňovat nesnáze života lidí, kteří nedosáhli takové životní úrovně, jaká je v naší zemi. A jsem velmi ráda, že i děti v dalekých zemích, které jen velmi málo z nás poznalo a pozná, mohou vůbec chodit do školy. Do školy, postavené třeba z nehoblovaných prken, s lavicemi bez opěradel, kde ve třídě se jich tísní třeba i více než čtyřicet. Do školy dojdou, sedí namačkáni vedle sebe, učiteli, ať černému nebo bílému, visí na rtech a učí se, aby něco znaly, věděly, uměly. A aby mohly žít i třeba trochu jiný, o něco lepší život díky znalostem, kterých ve škole dosáhnou. Aby, podobně jako my v naší zemi a našich zeměpisných šířkách, jsme se po staletí učili a zlepšovali postupně svůj život.

Co našim dětem, oblečeným v hezkých šatech, do školy dovezených rodiči autem, taková „ukázka“ přinese? Z nalezených fotografií jsem viděla, že docela velkou legraci. Nikde jsem ale nečetla, že by jim paní učitelka třeba navrhla, aby svým vrstevníkům, žijícím tam někde na opačném konci světa, poslaly teď před vánocemi třeba tyčinku čokolády. K ní by mohly přiložit i recept na výrobu. A ty děti, žijící jinde, v úplně jiném prostředí, by se mohly učit třeba jak zavlažit půdu, jak vypěstovat kakaovník a vyrobit tu dobrou čokoládovou tyčinku. Úsloví o Marii Antoinettě a koláčích tu není na místě, ale slova o tom, že „chceš-li někomu pomoci, nemáš mu rybu dát, ale naučit ho rybu lovit“, na místě je a akce typu Opravdový dárek (Člověk v tísni) vypovídá o znalosti tamních lidí, prostředí, situace a způsobu, jak opravdu pomoci.

Z našeho pohledu zvenčí se může zdát, že lidé, žijící jiným způsobem života než my, jsou méně šťastní. Ale víme to doopravdy? Stojí o naši pomoc? Je náš způsob života pro ně to pravé? A i kdyby byl: podivnými hepeningy jim nepomůžeme. Naučme je raději „lovit ryby“.