„Není jasné, co pohání modely společnosti Seepia k tak vysokým výkonům. Zda je to zadlužení, nebo přerozdělování,“ klade otázku bývalý člen rady ČNB, Lubomír Lízal. „Nic z toho nevedlo historicky k dobrým výsledkům.“

Jedním z podkladů pro vládní rozhodování o budoucnosti české energetiky a celého Česka jsou také modely společnosti Seepia (např. zde). Za ty státní technologická agentura (TAČR) zaplatí bezmála 120 milionů korun.

„Modely nejsou předpovědí budoucnosti, pro ty musíte za někým, kdo má křišťálovou kouli,“ zdůrazňoval při prezentaci Seepia Milan Ščasný. Co však takové modely jsou, má bližší představu jen malá část veřejnosti. Většina je vnímá právě spíš jako nějakou moderní křišťálovou kouli. Což udělalo jasno v tom, jakou první otázku položit Lubomíru Lízalovi, bývalému centrálnímu bankéři, řediteli ekonomického ústavu akademie věd, externímu konzultantovi Světové banky a dnes docentu Fakulty elektrotechnické ČVUT.

Na tomto rozhovoru jsme se domluvili přímo po zmíněné veřejné prezentaci modelování Seepia (zde). (Předchozí rozhovor s ním, s titulkem Klimatické tažení nám nepřináší žádnou výhodu, si můžete přečíst zde a zde).

K čemu vlastně slouží takové modely? Co od nich můžeme reálně čekat?

Každý model je maximálně tak dobrý, jak dobré jsou předpoklady, se kterými pracuje. To je základní limit modelování. Proto se vždy nejdřív popisují vstupní předpoklady, právě aby bylo jasné, co se od daného modelu dá čekat, kde jde o běžné předpoklady a kde naopak specifické či důležité pro dané cvičení.

Model je zjednodušení reality, které nám má umožnit pochopit co a proč se děje. Je při tom jedno, zda jde o ekonomiku, fyziku, nebo politiku. U ekonomických statických modelů nás zajímá, jak bude vypadat nový stav v porovnání s původním, u dynamických zase jak se do nového stavu dostaneme. Z modelování se máme třeba dozvědět, jestli to za daných předpokladů jde a kolik to bude stát. Nebo se dělá citlivostní analýza předpokladů, které se mění, aby se zjistilo, jestli výsledek není jimi tažen. Úplně jinak pak fungují některá předpovědní cvičení, která se jen chtějí trefit, nemají apriorní vstupní znalost oblasti a jen těží dostupná big data.

„Předpoklady se kterými model pracuje“ – jak tomu máme rozumět?

Předpoklady jsou popisem toho, jak zjednodušuji to, co zkoumám, abych dostal odpověď na otázku, kterou jsem si položil. Abych mohl pochopit, co a proč se za takového stavu bude dít, k čemu to povede, a abych si ukázal, jak by to mohlo probíhat. Ať teoreticky či empiricky, co zanedbávám, kde zjednodušuji.

Seepia modeluje cestu k „uhlíkové neutralitě“ Česka. Ta má, podle představ EU, nastat v roce 2050, takže ty modely pracují s tím, co se může dít v průběhu následujících 26 let…

Dlouhodobé modely mají velké úskalí v tom, že čím delší časový úsek pokrývají, tím problematičtější je správně zohlednit vývoj. Třeba technologií nebo politiky. Když ho nevezmete v úvahu, zkreslíte výsledky. Když vývoj přeženete, zkreslíte výsledky. To je poněkud slabé místo těchto modelů. Nikdy nepředpovíte strukturální změnu, tedy třeba zásadní objev, který vše změní. K tomu by byla potřeba ta křišťálová koule.

Na prezentaci modelování Seepia v Kampusu Hybernská jste byl osobně. Jaký jste si z něj odnesl dojem?

Pracují se třemi modelovacími systémy a jejich energetické výsledky konzultují se čtvrtým modelem ČEPS stran zdrojů. O tom, jak to procesně funguje, byl celý jeden blok prezentace. To je v pořádku.

Respektují i základní princip, kterým je komparace scénářů, tedy že sledují, co se děje, když něco zavedou i co se děje, když to nezavedou. To je nezbytné pro to, aby se dalo zjistit, jaký dopad bude mít ta která modelovaná změna.

Změna oproti čemu?

Základním předpokladem v ekonomii je – a modely Seepie jsou ekonomické – že nejlépe vše funguje, když lidé dělají to, co je pro ně nejlepší. Tedy s volným trhem. A jelikož šedivá je teorie a zelený strom života, tak se hodnotí různé infomační asymetrie, nedokonalosti trhu či právní omezení, tedy reálné stavy, které z určitých důvodů nesplňují ideální teoretické předpoklady volného trhu, často se používá pojem tržní selhání, ale možností je nepřeberně. Tento průběh se pak porovnává s tím, co s vývojem udělají konkrétní ekonomické čí jiné politiky. Tedy model bez nějaké politiky a model s její implementací. A tady se objevil problém.

Jaký?

Seepii vyšlo, že když začnou dělat akce, které jsou drahé, čili dekarbonizaci, tak poroste HDP. Ale nakonec skončí prakticky ve stejném bodě, jako kdyby nechali věcem volný průběh. Tady je pro mě zásadní moment, který mi vadí, protože je vnitřně rozporný. Z výsledků těch modelů to totiž vypadá, že počáteční přírůstek bohatství vzniká přerozdělováním, zadlužením nebo kombinací obojího.

Víme přitom bezpečně, že přerozdělováním opravdu bohatství nevzniká! A dluh sice může pomoci růstu krátkodobě, ale ne vždy, ale zato je pak potřeba ho vždy splatit. Což může být spjato pětiletou stagnací, kterou model ukazuje na konci.

Což je potřeba vysvětlit blíž…

Jistě. Nejlépe by měl systém fungovat s minimem omezení, když lidé volně dělají to, co jim přináší zisk. To generuje nejvyšší růst. Jenže v modelech rychlé dekarbonizace, které slouží i jako podklad pro vládu, je omezení naopak hodně. Čím rychlejší dekarbonizace, tím vlastně větší omezení volnosti ekonomiky. Ale na konci je výsledek stejný, jako by v systému žádná omezení nebyla. Jen na začátku je růst rychlý, což se všem líbí, a pokles růstu je na konci, je tam pět let stagnace ekonomiky, to je schované v tom splynutí scénářů za desítky let. Aby systém s mnoha omezeními, v tomto případě unijními regulacemi a cíli, mohl růst rychleji než systém bez omezení, tedy business as usual, musí v něm být peníze získané navíc, mimo systém. Tady ani socialistické přerozdělování nestačí.

Proč by nestačilo?

Pokusím se použít příměry z byznysu. Pokud mám omezený rozpočet, tak když si do firmy koupím auto na benzín už si nekoupím jiné na naftu. Nicméně automobilový průmysl ode mě vždy získá peníze za jedno auto. Pokud mi však vláda peníze totálně zdaní a pak sama koupí automobil nebo dá dotace na jeho nákup, nejsou to peníze v ekonomice navíc. Jen prostě tekly jinudy, automobilový průmysl pořád prodal jenom jedno auto. HDP se tedy nezmění. Něco podobného probíhá i ve větším měřítku a jevu se říká vytěsnění soukromých výdajů veřejnými. Přerozdělení sice může změnit strukturu, když vláda peníze nasměruje jinam, ale tím to končí. Ovšem makroekonomické modely fungují trochu jinak, než jak říká logika popsaná výše. Opusťme příklad s jedním autem, zboží je mnoho a vláda si na výdaje půjčí, jde o dluhem financovaný fiskální poptávkový impuls. Tím zvýší celkovou poptávku, najednou chce v tom našem příkladu někdo jedno auto navíc, firmy více vyrábí a ten impuls proteče do celého výrobního řetězce i do mezd, lidé více utrácí a další podniky musí více vyrábět…. To je koncept multiplikátoru, kdy HDP vzroste o něco více, než kolik byl původní impuls. Seepií použitý model E3ME od Cambridge Econometrics je postavený právě na použití multiplikátorů.

Obecně jde o případ, kdy přibude peněz puštěných do ekonomiky jinudy, než že je tam dostanou sami lidé a podniky. Pustí je tam buď vláda ze státního rozpočtu, nebo přijdou se zahraničními investicemi. Vláda je tam pustí buď jako výsledek přerozdělování a pak někde chybí, nebo je získá na dluh, který je zase potřeba splatit. Zahraniční investoři je přinesou v případě, že jim dává investice dlouhodobý smysl.

Rakouská (ekonomická) škola třeba existenci multiplikátoru vůbec neuznává, protože je vlastně nelogický. Ale neoklasická ekonomie s nimi pracuje. O velikosti multiplikátorů se vedou debaty téměř sto let, nelze ho dopředu přesně určit, každá země má jiný. Ze studií vyplývá, že velikost fiskálního multiplikátoru závisí na momentálním stavu ekonomiky, měnové politice, sklonu obyvatelstva utrácet, i na konečném určení samotných vládních výdajů. Pak také víme, že čím je země zadluženější, tím je menší až nulový, v krizi je větší, klesá s otevřeností ekonomiky k nule… ale hlavně je multiplikátor pro politiky tak strašně lákavý!

Jak to, že v nějakém státě funguje multiplikátor méně? A čím je pro politiky multiplikátor tak lákavý?

Pro laiky je nejlepší vysvětlení, že v každé ekonomice existují nedokonalosti a rigidity. Dodatečný impuls může proto rigiditu přetlačit a ve výsledku máme prvotní impuls plus ta odstraněná neefektivita. Nebo si to lze přiblížit při rozhodování spotřebitele, ideálně bych chtěl tři čtvrtiny auta, na víc nemám, takže nic nekupuji, ale po tom šťouchnutí do ekonomiky mi vzroste příjem tak, že si jedno koupím. Na druhou stranu, otevřené ekonomiky s flexibilním měnovým kurzem a rozvinutým finančním sektorem, kde nejsou kreditní distorze, mají multiplikátor takřka nulový. Protože většinu již vyřešil trh a impuls ekonomika srovná jen přes zahraniční obchod a změnu kurzu, nikoliv přes růst vnitřní nabídky.

Historicky existovalo mnoho omezení, ekonomiky byly před globalizací dost uzavřené a vládní výdaje i dluhy byly menší, proto to v minulosti často opravdu pomáhalo, protože všude byly nějaké bariéry. Ovšem dnes jsme dost jinde než v minulém století. Jenže koupit si růst na dluh je lákavé i dnes. A když to nevyjde, tak pak kritiku umlčíme tím, že kdybychom si mohli půjčit ještě víc, tak by se to povedlo…

To vypadá srozumitelně. Vraťme se tedy k tomu, proč na pohon modelů Seepia nestačí jen běžné socialistické přerozdělování…

Jak už jsem říkal, v předloženém modelu dekarbonizace HDP ihned vzroste, a na konci je dlouhé období stagnace. Pokud ovšem netvrdíme, že výnosnost investic z dekarbonizační strategie je lepší než ten původní, neřízený business as usual model. Což je ovšem logická kontradikce, kterou vylučuji, protože v tomto případě by lidé a firmy dekarbonizační scénář spontánně implementovali rovnou sami bez té naordinované omezující strategie. Takže jde o multiplikátor na investice, třeba i na dluh, který je potřeba splatit. Ovšem zatím žádná běžná ekonomika v historii dlouhodobě nezbohatla přerozdělováním a růstem na dluh, naopak to často skončilo, když ne krachem ekonomiky, tak hodně bolestným přizpůsobením.

A tohle by měli tvůrci modelů jasně vysvětlit.

Druhou část rozhovoru s Lubomírem Lízalem přineseme zítra.

(Poskytl server iUhlí.cz)