Pokračování z minula.

Rusko nebojuje za nás. Rusko válčí ve svém zájmu. Rusko napadlo Ukrajinu, je agresor. Z morálního hlediska je správné odsoudit agresi a pomáhat napadené zemi. Z pohledu české státnosti a českého lidu je však důležité provést i surovou analýzu rusko-ukrajinské války: jak nám prospěje vítězství Ukrajiny, jak nám ublíží porážka Ruska, a jsou i jiné možnosti? V minulém článku jsem psal, jak jiné státy se staví k válce podle svých vlastních zájmů. Nyní český pohled.

Vítězství Ukrajiny, čistě hypotetické, by bylo pro Česko ekonomická katastrofa. Veškerou levnou subdodavatelskou výrobu, na které stojí česká ekonomika, by neviditelná ruka trhu přesunula na Ukrajinu. Tam by nově směřovala i velká část EU dotací. Abychom byli aspoň trochu konkurenceschopní, museli by platy u nás klesnout na jednu pětinu německého standardu. Tvrzení, že nás zachrání obnova Ukrajiny, je fantasmagorie. Ještě větší přelud je víra vlády v transformaci na inovativní, znalostní ekonomiku. K tomu jsou zapotřebí mozky, hodně mozků, a ty nemáme. I kdybychom dnes napravili školství (zavedení direktivismu, zrušení inkluze), výsledek se dostaví za 15 let. České elity přesto horečně podporují vítězství Ukrajiny, aniž si uvědomují, že tím likvidují svůj blahobyt – ty peníze směřující k nim do Prahy budou odkloněny do Kyjeva.

Vítězství Ruska? Jsme součástí Západu, byť jeho apendixem. Současný Západ není filozofická ani civilizační oblast, je to mocenské uskupení na planetě, a bohužel, už ne nejsilnější uskupení. Paradoxně, byly to české elity, které Západ nezachránily. Když v únoru 2022 se Ukrajina začala bránit ruskému vpádu, Kreml utrpěl šok. Únor, březen, duben 22 byly měsíce, kdy Moskva byla ochotna podepsat jakoukoliv mírovou dohodu s Ukrajinou. Britové (a Američané) „přesvědčili“ Zelenského, aby místo smlouvy s Ruskem válčil. Čas ukáže, jestli to byla největší chyba v dějinách Západu. Češi měli v té době skvělé vztahy s Moskvou i s Kyjevem – jenže prezident se urazil a premiér dle své povahy byl papežštější než papež. Češi byli povoláni zprostředkovat mír. Avšak český sukces, možná i Nobelova cena, se nedostavily, protože nikdo z Čechů se svobodně nepostavil anglosaskému pohledu na věc. Válka pokračovala. V červnu 22 si Rusové uvědomili, že na Ukrajině nemohou prohrát. A nejpozději na jaře 23 jim došlo, že tahle válka má potenciál revidovat výsledek studené války, totálně změnit geopolitické uspořádání světa. Od toho okamžiku si Rusko Ukrajinu „hýčká“. Jen si to představte, dva válčící státy, a jeden z nich (Rusko) stále tomu druhému dodává plyn, aby ukrajinská ekonomika úplně nezkolabovala. Veškerá vojenská (i nevojenská) pomoc Ukrajině putuje notoricky známými trasami z Polska a Rumunska. Ač Rusové obden ostřelují Ukrajinu desítkami raket a dronů, trasám s vojenským materiálem se vyhýbají jako čert kříži. Přitom stačí zavřít plyn a vyhodit do povětří pár mostů – a s Ukrajinou je amen. Američané až na podzim 23 pochopili, že z ukrajinské války se stala kamufláž. Kromě spousty mrtvých a polykání stovek miliard dolarů, které Západ už odepsal, se tam nic jiného neděje. Zato ve zbytku světa se dějí nevídané věci. Blízký východ, Afrika, Latinská Amerika – všechny ty lokální války, státní převraty, i legální volební změny – nic z toho ve prospěch Západu, vše k profitu Ruska (a sekundující Číny a Indie). Kupříkladu ve Venezuele si v referendu odhlasovali, že můžou sousednímu státu Guyany sebrat dvě třetiny území. Před několika lety nemyslitelné – nejenže by to nešlo vojensky provést, ale autorita USA by ani takové referendum nepřipustila. Dnes USA verbálně protestovaly, kdežto Rusko už má ve Venezuele své „mírové sbory“ Wagner Group, připravené dohlédnout na pořádek. Turecký prezident Erdogan prohlásí, že spravedlivý svět je možný jen bez USA, to řekne představitel státu mající druhou největší armádu v NATO! Co to vypovídá o NATO? Kdo je přítel a kdo nepřítel? Evidentně doposud zavedený světový řád se bortí. Nepřichází apokalypsa, jen změna.

Budeme dál periferii, nebo ještě větší periferii, anebo postoupíme do vyšší ligy blíže k centru? A lze postoupit s mančaftem magorů?

Naivita s hloupostí, tak lze vystihnout nedávnou návštěvu českého premiéra v Africe, která skončila ponížením nejen premiéra, ale českého státu. Ze všech těch afrických zastávek měla smysl jen návštěva Nigérie. Ta však na poslední chvíli státní návštěvu českého premiéra zrušila. To opravdu nikdo na ministerstvu zahraničí nevěděl, že Nigérie podepsala vojenskou dohodu s Ruskem? Česká vláda přitom ve své strategii označila Rusko za největší hrozbu. Fakt na vládě věřili, že ministerského předsedu přijme stát, jehož spojence a ochránce považujeme za nepřítele?

Rusko je nepřítel a Ukrajina bojuje za naši svobodu. Základní teze, které slyšíme poslední dva roky, aniž by je někdo blíže rozvedl. Tohle je zjevená pravda a kdo o ní chce diskutovat, je dezolát. Následující text je čtení pro dezoláty:

Řeknete-li někomu ve Francii nebo Itálii, že Ukrajina brání jeho svobodu před Ruskem, nejspíš si pomyslí, že jste to přehnali s perníkem. Ani Maďaři nepociťují obavy, natož strach, že jim Rusko sebere svobodu. V Česku však vláda, armáda, tajné služby, i veřejná média svorně tvrdí, že naše svoboda je principiálně Ruskem ohrožena. Logicky, Rusko tedy musí mít vůči Česku územní nároky anebo chce změnit u nás politický systém. Není mi známo, že by Rusové požadovali Hodonínsko či chebský výběžek; dovolím si uzavřít, že varianta územních nároků je lichá. Zůstává politický systém. Chtějí Rusové naši ještě pluralitní demokracii nahradit vládou jedné strany? A jaké? Marxistické? Nedovedu si představit, že by pánové z Kremlu, v luxusních oblecích a vlastnící jachty, našli společnou řeč s kovanými komunisty hlásající rovnost. Tak to musí být fašistická strana, kterou nám Moskva chce vnutit. Jenže já tady žádnou pořádnou nazi partaj nevidím, a Rusové nejsou blbci, aby nám přivezli někoho z Uralu a řekli, to je váš nový vůdce. Přiznejme si to, Rusku, ale i našim západním přátelům, český demokratický systém Vyhrává, kdo ukradne víc, naprosto vyhovuje. Je to jen na nás, kdo nám vládne, a vždycky bylo.

Přesto Rusové u nás něco chtějí. Ne, není to naše svoboda, jsou to naše prachy. Rusové chtějí k lizu. Rusko nám léta prodávalo levně plyn, ropu, hnojiva, kaviár, diamanty, i jaderné bloky by dokázalo skvěle postavit. Rusové kupovali české nemovitosti, a nebyli skrblíci, Američany a Němce přeplatili. Dlouho nevadilo, že Rusko a česká periferie nerespektují výsledek studené války a neomezeně spolu obchodují. Jenže v poslední dekádě se sešly dva faktory – centrum Západu se rozhodlo pro green deal (zelenou dohodu, chcete-li) a současně Globální Jih dospěl, přestal nahlížet na Západ jako na otce, ale nově jako na macechu. Západ tak ztratil levné hospodářské zdroje, které ovšem fatálně potřebuje, aby aspoň částečně realizoval zelenou politiku a obyvatelstvu centra se nesnížila životní úroveň. Není mnoho řešení, jen jedno – začít víc ždímat periferii, a pokud možno, periferii ještě rozšířit. V tu chvíli volný byznys Česka s Ruskem počal ohrožovat svobodu. Nicméně, koupí-li Česko kupříkladu ruský plyn přes prostředníka, západní korporaci, s příplatkem násobku původní ceny, pak ta naše svoboděnka už ohrožena není. Není to fér, ale není to nic nenormálního, běžný vztah centra a periferie. Zarážející je ta jednosměrná mysl české elity. Jsme už na dně nebo ještě budeme padat?

Ukrajinská válka není válkou o naši svobodu. Je to klasická teritoriální válka, je důsledkem neřešených a nakupených problémů vzniknuvších po studené válce, z nichž vyčnívá nezařazení Ruska do žádných aliančních struktur. To se změní. Americký velkokapitál, který tak stál za Bidenem, financuje Trumpa. Proč? Američtí finančníci očekávají, že Trump konečně udělá na Západě pořádek, uzavře pořádný deal s Kremlem, a Rusko se stane oporou Západu. Už teď můžeme domýšlet, co to bude znamenat pro Evropu, a co pro Česko. A západoevropské země už domýšlejí. Aby si zachovali svou moc a životní úroveň, bude nezbytné ještě více přitáhnout šrouby na periferii – žádné právo veta, žádné volné a výhodné nakupování surovin a zboží, atd. atd., vše jen pod dohledem centra.

Uděláme s tím něco? Teď je vhodná doba.

Autor článku napsal i román Hamižnost