27.5.2022 | Svátek má Valdemar


PRÁVO: Kdo se má bát božích mlýnů?

19.1.2022

Náhodou se mi dostal do rukou článek Markéty Chaloupské o obvinění 10 osob kvůli krácení daně se škodou 170 milionů Kč. Zaujala mě v něm dvě jména: uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, kterého jsem dosud považoval za nedotknutelného, ne-li přímo chráněného orgány státní moci, a jeho „pravé ruky“ Roberta Juřičky.

Reagoval jsem článkem Boží mlýny asi přece jen melou. Když jsem jej psal, potlačil jsem chuť podotknout, že odeslání věřitele do vězení může být veledlužníkova „bezva finta“. Ta myšlenka mě nyní pokouší znova, neb se mi do rukou dostalo usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. září 2021, jímž odvolací soud zrušil rozsudek senátu předsedy Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu Brno ze 17. prosince 2019 nad věřitelem Pavla Buráně a jeho manželkou, obou již podruhé odsouzených k nepodmíněným trestům. Vrchní soud si dal hezky na čas, čímž odvolatele potýral napětím z očekávání, ale výsledek je za trápení odškodnil: ač jsem již četl spoustu zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu, nevybavuje se mi žádné, které by se dalo srovnat s tímto masakrem: odvolací soud se ztotožnil s rozhodující většinou výtek odvolatelů, takže z argumentace nalézacího soudu nezůstal kámen na kameni. Zdá se mi nepochopitelné, že zkušený soudce Radomír Koudela mohl vydat takovou snůšku nesmyslů.

Dodávám, že jsem se v den vyhlášení rozsudku zúčastnil jako veřejnost hlavního líčení. Když pan soudce opustil soudní síň a v předsálí kromě mne a mého doprovodu nikdo nebyl, sdělil mi, že „se cítí nešťastný, že musel vynést tento rozsudek, zvláště kvůli paní docentce“. Nebudu se zamýšlet nad tím, jaký význam má slůvko „musel“ (zda naznačuje, že plnil nějaké zadání, které mu bylo nepříjemné), pouze si myslím, že po seznámení s usnesením odvolacího soudu o nic šťastnější není.

Nezbývá, než abych čtenáři stručně vysvětlil, čeho se zmíněné usnesení týká. Koho zajímá více podrobností, najde je na mém blogu počínaje článkem z 28.července 2017 „Hororový příběh od zlínského soudu I“. Zmíněný Pavel Buráň dluží svému bývalému společníkovi část ceny za prodej poloviny firmy. V r. 2014 jej obvinil, že se na něm dopustil násilného vydírání, aby dosáhl rychlejšího splacení dluhu. Mělo k tomu dojít ve vile věřitele, kam měli Pavla Buráně násilím dopravit „zakuklenci“ v policejních uniformách. Byli tři, ve vile se k nim přidal jejich velitel, jehož policie neidentifikovala. Identifikaci tří z nich Pavel Buráň umožnil, když je „poznal“ při zmanipulovaných rekognicích. Trestní stíhání zahájila zlínská kriminálka okamžitě.

Prvním rozsudkem senát Radomíra Koudely odsoudil věřitele, jeho manželku a dva „zakuklence“ k nepodmíněným trestům. Zproštěním jednoho z nich poněkud narušil průkaznost obvinění. Vrchní soud v Olomouci vrátil věc nalézacímu soudu s pokyny na doplnění dokazování, které ovšem senát Radomíra Koudely zčásti ignoroval. Souběžně s „druhým“ kolem probíhalo trestní stíhání podvodníků, kteří se pokusili vylákat od věřitele 25 mil. Kč za příslib zprošťujícího rozsudku. Později byli pravomocně odsouzeni. S nimi spolupracoval přísedící Koudelova senátu, který unikl kárnému řízení resignací na funkci soudce-přísedícího. Události doprovodil články pražský novinář Martin Shabu, jenž se ale hlavně věnoval dehonestaci věřitele. Na jeho případ jej údajně upozornil Radomír Koudela, který to ovšem popřel a sám novinář nakonec jeho zásluhu také popřel (nejméně jeden z nich lhal).

Druhým rozsudkem, tedy rozsudkem ze 17.prosince 2019, senát Radomíra Koudely znova odsoudil věřitele a jeho manželku k nepodmíněným trestům, ale pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“ Oba se pokusili vyvolat trestní stíhání proti Pavlu Buráňovi pro křivé obvinění, ale u zlínské policie nepochodili. Odůvodnění odložení případu ovšem vedlo k hlubšímu zamyšlení a k závěru, že policisté zmanipulovali rekognice podle fotografií a in natura tak, že si Pavel Buráň skutečně mohl myslet, že mu ukazují muže, kteří se na něm dopustili násilí, a proto je „poznal“. Nabízí se otázka, proč se policisté tolik snažili.

Pokus o vyvolání trestního stíhání policistů, kteří zmanipulovali rekognice, ale nenalezl u GIBS pochopení. Může to být i tím, že někteří policisté, kteří se účastnili trestního stíhání věřitele a jeho manželky, mezitím přešli do služeb GIBS, včetně šéfa zlínské pobočky Benedikta Stránského. Žádost o předání věci jiné služebně GIBS byla neúspěšná.

Během čekání na výsledek odvolacího řízení proběhl ještě další vedlejší děj. Policie zahájila úkony trestního řízení proti matce paní obžalované pro podezření z křivého svědectví za to, že před několika lety zaslala soudu svědecké vyjádření o tom, že v době, kdy ve vile měli působit „zakuklenci“, byla doma a nikoho cizího v domě neviděla. Pokud by k činu skutečně došlo, nejspíš by již byl promlčený. Ostatně ze souvislosti s dalšími důkazy lze vyvodit, že by nebylo možné stařenku usvědčit ze lži, i kdyby skutečně lhala, protože přítomnost „zakuklenců“ ve vile věřitele nebyla prokázána. Ale policisté přesto trvali na tom, že nemocnou osmdesátnici, stařenku jako věchýtek, budou vyslýchat. Nevyšlo jim to: „podezřelá“ v tichosti skonala (nikoli v důsledku trestního řízení).

Po zproštění všech tří identifikovaných z celkového počtu čtyř „zakuklenců“ se prokázání pravdivosti obsahu obvinění stalo málo pravděpodobným. Jediným uceleným důkazem-nedůkazem jsou pouze výpovědi Pavla Buráně, v nichž obhajoba a po ní odvolací soud našli spoustu rozporů a zjevných nepravd. Odvolací soud jej shledal nevěrohodnými. Je skutečností, že kromě něj nikdo neviděl jím popsaný děj a nikdo nikdy kromě něj neviděl „zakuklence“. Odvolací soud vyvrátil prakticky všechny nepřímé důkazy, o které senát Radomíra Koudely opřel rozsudek, tak např. přitakal tvrzení obhajoby, že svědci, kteří měli vidět únos Pavla Buráně těmi „zakuklenci“, nemohli být v kritickém čase na místě. Stejně tak se shodl s obhajobou, že pan soudce neměl odmítnout výslech svědka, který tvrdil, že jej chtěl Pavel Buráň podplatit, aby potvrdil, že viděl jeho „únos“. Zpochybnil obhajobu dlužníka, že nemohl splatit dluh pro nedostatek prostředků: ve skutečnosti uskutečnil rozsáhlé majetkové akvizice. Dokonce mě překvapilo, že odvolací soud přijal za možný důkaz videozáznam rozhovoru, v němž Pavel Buráň vysvětloval, jakým způsobem si zavazuje policisty. Soud neprohlásil za lež výpověď svědkyně, která viděla přijet a vstoupit do domu velkého silného muže v době, kdy tam měli „zakuklence“ přivézt Pavla Buráně, ale příjezd této „eskorty“ neviděla.

V jednom ale odvolací soud obžalovaným přece jen nevyhověl: neuznal, že by byl předseda senátu proti nim podjatý. Obžalovaní vyvozovali podjatost z jeho necitlivého chování k nim při onemocnění.

Vrchní soud v Olomouci uložil nyní nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování o důkazy, jež dosud opomíjel. V závěru pak dokonce tučným písmem zdůraznil, „že v případě přetrvávajících pochybností o věrohodnosti výpovědi poškozeného P. Buráně a při neodstranění pochybností o obsahu dalších důkazů …bude nezbytné, aby krajský soud uvážil možnost aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo (v pochybnostech o vině ve prospěch obviněných) ve věci posuzované a od toho se odvíjející i způsob rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou odvolatelů.“ Tím ovšem navádí nalézací soud k „plichtě“ ve prospěch Pavla Buráně, který by se v případě jejího přijetí nemusel příliš obávat odvety ze strany věřitele - na rozdíl od zproštění s odůvodněním, že se žalovaný skutek nestal.

Jako laik soudím, že výsledek nařízeného doplňování dokazování nezvrátí celkový obraz důkazní situace ve prospěch obžaloby.

Usnesení odvolacího soudu z velké části pomíjí skutečnost, že v pozadí pochybného důkazního stavu je podivný způsob, jakým si při vyšetřování vedla zlínská policie a dozorující místní pobočka Krajského státního zastupitelství Brno. Za povšimnutí stojí již to, že Pavel Buráň minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a vydal se rovnou do Zlína. Výjezdovou skupinu, která se rozjela k zajištění důkazů, někdo zastavil. Nápadná je zejména skutečnost, že domovní prohlídku ve vile obviněných policisté uskutečnili až tři týdny po skončení platnosti povolení. Tím způsobili, že záznamy domovních kamer z vily obviněných byly dávno přemazané. Protože obvinění nemohli v den údajného spáchání zločinu tušit, že vypukne trestní řízení, nosiče dat neuschovali. Je to škoda: kdyby si pro ně policisté dojeli včas, buď by na záznamech viděli příjezd „eskorty“ s Pavlem Buráněm, nebo příchod velkého silného muže, kterého viděla svědkyně. Neobvyklá byla také intenzita osobních styků operativce s panem poškozeným. Vztah policistů k němu šel tak daleko, že se nechali úkolovat k prohlídce sociálního zařízení na čerpací stanici kvůli vyloučení možnosti, že by tam trojice neznámých mužů uložila časovanou nálož. Obhajoba zpochybňuje zákonnost použití odposlechů. O zmanipulování rekognic „zakuklenců“ jsem se zmínil výše.

Bude zajímavé, komu připadne úkol vyhovět zadání vrchního soudu. Podle jeho rozhodnutí má nalézací soud projednat věc znova v jiném složení senátu. Obvykle za těchto okolností se věc odebírá dosavadnímu předsedovi senátu. Vzhledem k resignaci přísedícího a doplnění náhradníkem senát Radomíra Koudely již složení stejně změnil. Hypoteticky by tedy věc mohla zůstat v jeho rukou. Předností takového řešení je nabytá znalost spisu. Vedle toho by pan soudce dostal skvělou příležitost napravit aspoň částečně svá neuvěřitelná pochybení a přiznat se, že jako soudce odborně selhal. A pro veřejnost by to bylo potvrzením, že soudci mají právo na beztrestné působení škod účastníkům řízení a na pokračování v jednání. Ovšem každý jiný soudce by se musel s případem pracně seznámit, což by si v tomto případě vyžádalo mnoho času a obvinění jistě čekají netrpělivě na brzký konec jejich týrání. Vzhledem k rozsahu a povaze závad, jež zjistil odvolací soud, by ale vedení soudu mělo nad dalším osudem spisu uvažovat s maximální odpovědností.

Jako laik soudím, že na tomto příkladu lze prokázat škodlivost zásady, že soudce či státní zástupce nemůže být volán k odpovědnosti za zmetek ani v případě zjevného excesu. Pro pochopení strohosti mého vyjádření upozorňuji, že obvinění žijí v hrůze z vězení od r. 2014 a stále ještě není konec.

======================

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!