Přestože velká část veřejnosti se více či méně ztotožňuje se starým advokátním pořekadlem, že k soudu se chodí pro rozsudek, ne pro spravedlnost. Dovolím se, zamyslet nad některými především organizačními aspekty naší justice.

Veřejnost nyní sice nejvíce zajímá výběr nových ústavních soudců, nicméně neradno zapomínat ani na jiné špičkové soudní instance.

Předsedu (a místopředsedy) Nejvyššího soudu ČR sídlícího v Brně jmenuje výhradně prezident republiky. Nikdo jiný to za něj udělat opravdu nemůže.

Naopak předsedu (a místopředsedu) Nejvyššího správního soudu (NSS) jmenuje prezident republiky, avšak za obligatorního spolupodpisu předsedy vlády. Neznáte někdo racionální nebo jiný důvod takovéto podivné právní úpravy?

Znamená to snad, že obecný Nejvyšší soud zákonodárce pokládá, pro pět ran do Ústavy, jako méně významný než NSS?

Tedy s méně intenzivní kontrolou výběru vedení, což se propisuje do citovaného algoritmu, že do funkcionalistické budovy Nejvyššího soudu na brněnské Burešově (nikoliv Babišově) ulici, na rozdíl od justičního paláce z 19. století na Moravském náměstí (sídlo NSS), může prezident jmenovat předsedu a místopředsedy bez participace premiéra? Cui Brno vlastně bono? Dává Vám taková právní úprava smysl?

Anebo pohled z druhé strany, proč má mít předseda vlády, jako součást moci výkonné, možnost „kafrat“ do výběru vedení vrcholného orgánu správního soudnictví, které řeší a soudí zejména přešlapy, právě moci výkonné?

Logické se jeví, aby i předsedu a místopředsedu NSS jmenoval prezident republiky bez kontrasignace. K tomu by byla ovšem nutná změna (doplnění) článku 62 naší Ústavy, k čemuž je zapotřebí minimálně tří pětin poslanců
a senátorů.

Jelikož máme přímo voleného prezidenta, kterému svědčí podle teorie ústavního práva širší a silnější kompetence, tak by bylo správné a rozumné posílit ho, alespoň v tomto bodě. Tedy aby mohl jmenovat vedení NSS bez spolupodpisu premiéra. To píši zcela bez závislosti na skutečnosti, kdo předsedou vlády
a prezidentem nyní je.

Pozornější čtenář si asi povšiml, že výše bylo pojednáváno výhradně o jednom místopředsedovi NSS (nikoliv místopředsedech), a to je další nedostatek dnešní právní úpravy.

Paradoxně v časech, kdy například poslanecká sněmovna má neuvěřitelných 6 místopředsedů (Věra Kovářová - 1. místopředsedkyně, dále pak Jan Bartošek, Jan Skopeček, Olga Richterová, Karel Havlíček, Klára Dostálová – běžní místopředsedové) a kdejaký sněmovní či senátní (pod)výbor má také alespoň čtyři nebo pět místopředsedů, tak vážené vrcholné soudní těleso má pouhopouhého jednoho místopředsedu.

To asi nejenom autoru tohoto článku přijde jako směšně málo. I tento aspekt si žádá brzkou nápravu.

Další zajímavostí ze správního soudnictví je skutečnost, že více než dvacet procent podaných kasačních stížností je v Česku úspěšných. Což je v evropském kontextu unikátně vysoké číslo. Ve státech EU bývá u obdobných opravných prostředků míra úspěšnosti zpravidla jednociferná.

Pro neprávníky připomeňme, že kasační stížností se v Česku rozumí mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení, domáhá zrušení soudního rozhodnutí.

Výše zmíněná dvacetiprocentní úspěšnost stěžovatelů svědčí buď špatné práci krajských (správních) soudů, anebo extrémně vynikající práci NSS. Pravda bude asi někde uprostřed. Nicméně i tento fakt dokládá velký význam NSS
a oprávněnost snah o navýšení počtu soudců na tomto vrcholném justičním orgánu.

Jak říká takřka již správně-právní klasik, předseda NSS Karel Šimka: Správní soudnictví je zde proto, aby se stát k lidem choval hezky a slušně.

Autor je právník a VŠ pedagog