Německý panovník Albrecht z rodu Habsburků dostal zálusk na kutnohorské stříbrné doly a roku 1304 vtrhl do Čech. Král Václav II. se zrovna vrátil z neúspěšného tažení do Uher a do dalšího válčení se mu nechtělo. S obtížemi shromažďoval nové vojsko a umožnil tak vetřelcům pustošit jižní Čechy. Obránci Kutné Hory však kladli tuhý odpor, zapojili se i havíři. Do potoka, z něhož brali Němci vodu, svedli nečistoty z těžby stříbra a oblehatelé onemocněli. Chřadli bojovníci i jejich koně, v ležení řádil průjem. Když pak české vojsko přitáhlo, ale k bitvě se pořád nemělo, dali se zesláblí nepřátelé na ústup. V zasněžené krajině byli pak pobíjeni, hynuli i nemocemi, hladem a zimou. Mnozí rytíři se domů nevrátili.

Při neúspěšném tažení onemocněl i Albrechtův syn Rudolf. Pořád ho bolelo břicho a byl mrzutý.

„Do té proklaté země už nikdy nevkročím,“ sliboval.

To se ale spletl. Král Václav brzy zemřel, jeho mladičký syn a nástupce byl zavražděn v Olomouci a země byla náhle bez panovníka. Vymření Přemyslovců po meči bylo pro všechny šokující, ve vzrušené debatě předáků zazněl i návrh poohlédnout se ve Stadicích po nějakém vesničanovi. Tehdy se Albrecht rozhodl, že na český trůn dosadí svého syna Rudolfa. Sebrali vojsko a zamířili ku Praze. Čeští páni byli nejednotní a na odpor se nezmohli, někteří se nechali podplatit. Rudolf byl tedy korunován na českého krále. Musel se oženit s vdovou po Václavovi, ale to mu nevadilo, protože sedmnáctiletá Rejčka se mezitím vyvinula v krásnou ženu.

„Čechy a Moravu už nepustíme,“ liboval si králúv otec.

Rudolfovo vládnutí však netrvalo dlouho. Břicho mu furt nedávalo pokoj, a proto si k jídlu nechával vařit kaši. Velkolepé hostiny, na které byli dvořané zvyklí, se nekonaly, jedlo se nyní prostě. To se samozřejmě rozneslo. Dalším důvodem ke střídmosti bylo zjištění, že královská pokladna je skoro prázdná. Skromnost a šetrnost nového vládce však nikdo neocenil. Lidé se mu potají pošklebovali a přidělili mu přezdívku „hokynář“ nebo taky „král Kaše“.

Nakonec se proti němu někteří šlechtici vzbouřili. Ač churavý, vytáhl Rudolf proti nim do boje a při obléhání Horažďovic zemřel ve stanu.

Čeští páni se pak docela pokojně shodli na jeho nástupci. Habsburky nemilovali. Dobře si pamatovali na zlé časy po bitvě na Moravském poli i na dva drzé vpády krále Albrechta. O tomto nepřátelském rodu neřekl nikdo nic dobrého a Vilém Zajíc z Valdeka pak všechny tyto řeči a nadávky shrnul:

„Bůh to zařídil za nás. Věřím pevně, že Habsburkové v české zemi už nikdy nepovládnou. Jednou to stačilo.“