Manětínský děkan František Wonka vyšel z hřbitovního kostela na okraji města, přešel po můstku potok a vykročil cestou podle barokních soch k náměstí. Byl naplněn radostným očekáváním. Začínal květen, všechno kolem vonělo, ale to nebyl ten důvod. Už bylo jasné, že válka co nevidět skončí a český národ se těch odporných němčourů konečně zbaví. Vzrušení a radost spatřoval děkan i v očích svých farníků, které potkával a kteří ho zdravili. Náměstí bylo zalito sluncem a lidé se na něm pohybovali čiperněji než v předchozích měsících. Proto se děkan zastavil a s úsměvem vše kolem sebe pozoroval.

Potom vstoupil do přítmí svého hlavního kostela. Prošel mezi lavicemi, poklekl před oltářem s Brandlovým obrazem a zmizel v sakristii, aby si tam připravil vše potřebné na nejbližší pobožnost.

Když zase kostel opouštěl, všiml si, že v lavicích sedí dva lidé, muž a žena. Vpředu se ve své lavici se zavřenýma očima modlila hraběnka Terezie Lažanská, vdova po hraběti Seilern-Aspang. Tato příslušnice starého českého rodu, který sídlil v Manětíně 300 let, byla zde již dávno pokládána za Němku. Lidé se jí stranili čím dál víc. Nyní žila na zámku osaměle a doufala, že se jí syn z východní fronty ve zdraví vrátí.

Děkan si povzdychl: Bude to mít těžké. Sám nevěděl, co by jí mohl poradit, kdyby se mu při zpovědi se svým trápením svěřila.

Muže, který seděl v zadní lavici u vchodu, neznal. Na tom nebylo nic divného, protože cizích lidí se poslední dobou objevovalo ve městě dost. Muž měl sklopenou hlavu, snad i podřimoval. Jmenoval se Karel Čurda. Když vyskočil z britského letadla, záhy poznal, že situace v Protektorátu je mnohem složitější, než mu řekli. Nic nešlo podle plánu. Uchýlil se do rodné vsi a tam ho po atentátu na Heydricha zachvátila panika. Udal v Praze na gestapu všechny rodiny, které ho obětavě ukrývaly, a poslal je tak na smrt. Uplatňoval se pak jako konfident a provokatér. Tučná odměna, kterou obdržel, mu umožňovala utlumovat svědomí alkoholem, často ve společnosti kolegy z gestapa Ereta, který Němcům překládal. S jeho švagrovou se oženil a změnil si jméno. Když se německá porážka neodvratně blížila, opustil Prahu a schoval se u Eretovy matky v Manětíně.

Děkan Wonka vyšel ven a na náměstí vedle sousoší Nejsvětější Trojice znovu nastavil slunci svou tvář. Dva muži se u něho zastavili.

„Kdy myslíte, že to praskne, pane děkane?“ vyzvídal pan Křesadlo.

„Možná už zítra,“ řekl Wonka.

Nemýlil se. Do města přijeli američtí vojáci a všichni obyvatelé je radostně vítali. Dostavil se i revoluční zápal. Někteří lidé vnikli do zámku a hrubě tam zacházeli s hraběnkou. Čurda se sám přihlásil na četnické stanici.