Jsem toho názoru, že pan O. Neff v článku Ohebné slovo ‚diskriminace zaměňuje postoje a postupy, které jsou skutečně diskriminační, s postupy, které diskriminační nejsou. Pokud se podíváme na problém homosexuálních párů a dětí:

Pan Neff uvádí: „Že tedy muž, který se cítí býti ženou a třeba by i podstoupil operace a hormonální kúry a změnil jméno, prostě matkou není a stát se nemůže, jelikož mu není umožněno přírodou porodit dítě?“
Dovolím si toto komentovat tak, že pokud by se vše ponechávalo na přírodě, tak bychom ještě teď měli stav, kdy se z nějakého tuctu dětí v rodině v průměru jen dvě dožily dospělosti, neprobíhala by žádná racionální (a tím spíš instrumentální) léčba. Postupy jako použití asepse či antisepse jsou silně protipřírodní, protipřírodní je i používání antibiotik a řady dalších léků, jimiž jsou „naprosto nepřirozeně“ udržováni při životě a dokonce v relativně slušné kondici téměř všichni příslušníci naší populace starší padesáti let.
Již někdy v 90. letech byly činěny pokusy na opicích, kdy opičí samec po hormonální kůře byl s to donosit ve své břišní dutině zárodek a posléze plod s tím, že mládě z něj bylo operativně vyjmuto. Na lidech se tenkrát tyto pokusy nedělaly z obav zvýšení rizika některých hormonálně závislých nádorů onou hormonální kůrou, nicméně pokud se takováto kůra provede z jiných příčin, padají, alespoň podle mne, etické námitky proti něčemu takovému.
To, že lze vhodně umístěný zárodek v břišní dutině (tedy mimoděložní těhotenství) nechat dozrát až do vzniku životaschopného dítěte, je popisováno v učebnicích gynekologie a porodnictví již delší dobu. Naprostá většina zárodků je umístěna při spontánně vzniklém mimoděložním těhotenství na nevhodném místě (vejcovod, povrch střeva), kde kvůli nedostatečnému prostoru a nedostatečnému přívodu krve spontánně zahyne, ale menšina se umístí tam, kde tyto problémy nejsou a může růst dle potřeby a dostávat i potřebnou výživu.
Asi by tedy nebyl problém i u člověka, jak se to povedlo u těch opičáků, usadit v blízkosti velkých cév a v místech, kde plod nebude utiskován orgány, aby byly napodobeny ony případy, kdy z mimoděložního těhotenství vzniklo životaschopné dítě. Pak by muž, který se „cítí ženou“ mohl klidně dítě odnosit, byť by ho nemohl porodit. Nicméně procento těhotenství u normálních žen, která jsou ukončena operativním zákrokem (opět jedna „nepřirozenost“), je v dnešní době natolik vysoké, že pokud bychom tyto zákroky zakázali, klesla by současná, i tak mizerná, porodnost ještě víc.
Pan Neff také uvedl: „Že žena nemůže oplodnit jinou ženu a stát se otcem, třebaže chodí v kalhotách a podstoupí operaci a hormonální kúru a nechá si říkat pane?“
Někdy v prvním desetiletí tohoto století byly zveřejněny práce, kdy u více živočichů našli mezi buňkami kůže speciální buňky (patrně zde čekající na uplatnění se v případě hojení rány). Tyto buňky je možné při kultivaci v mixu biofaktorů přimět k přeměně na vajíčka a spermie. Bylo prokázáno na myších, že ony pohlavní buňky jsou zcela plnohodnotné a mohou dát vznik naprosto normálním myším mláďatům, které samy, ani jejich potomstvo, nenesly nějaké abnormality (na rozdíl od živočichů vzniklých klonováním). Dokonce takto fungovala i kombinace spermií, vytvořených se samičího dárce, a vajíček, vytvořených z dárce samčího.
Nebyl by tedy v principu problém, aby dvě ženy spolu touto cestou měly dítě. V podstatě stejně by se daly zařídit společné děti i mužskému homosexuálnímu páru, buď vyrostlých před „narozením“ podobnou cestou, jaká byla popsána výš, nebo s použitím ženy, která by takový zárodek odnosila.
Pravděpodobně k něčemu podobnému dochází v přírodě spontánně, a to i u člověka. Mezi ranými potraty bývají nalézány zárodky s kombinací heterochromozomů YY, která je letální, protože na chromozomu X jsou některé pro život naprosto nezbytné geny (na rozdíl od chromozomu Y, který ženy nemají a přesto jsou životaschopné). Asi jedinou reálnou variantou, jak by mohl podobný, v učebnicích popsaný, „karambol“ vzniknout, je existence fenotypické ženy, která je genotypicky muž s kombinací heterochromozomů XY, produkuje vajíčka místo spermií a polovička jejích vajíček má v sobě chromozom Y a po oplození spermií s chromozomem Y dá vznik zárodku s onou letální kombinací.
Jinými slovy, nepravidelností v této oblasti je dost a dost i zcela spontánně, takže nějaké umělé zásahy, např. vytvoření spermií z buněk kůže ženy a jejich využití k oplodnění vajíčka její partnerky, na tom už moc „pokazit“ nemohou. A není důvod, proč tyto nepravidelnosti naopak neobrátit ve prospěch lidí.
Navíc už někdy v 60. - 70. letech bylo prokázáno, že dvě vajíčka mohou spolu na základě umělého zákroku splynout stejně jako vajíčko a spermie a vyvíjet se dál jako normální zárodek. To je další možnost společného dítěte pro lesbické páry.
Pochopitelně, takovéto techniky by mohly pomoci i řadě heterosexuálních párů, které mají nejrůznější problémy s plodností, případně donošením úspěšně vzniklého zárodku.

Dalším problémem jsou situace, kdy žena je nositelkou letálních genů v genomu mitochondrií, projevujících se degenerací svalstva a úmrtím na jeho znefunkčnění, zpravidla ještě před pubertou, ale jsou popsány i podobné choroby, propukající až ve středním věku. Nemusejí se u matky uplatnit jednak proto, že se geny mitochondrií nedělí, na rozdíl od genů jádra buňky, do dceřinných buněk rovnoměrně a ona může mít ve vaječnících převahu takovýchto mitochondrií (nevadících, protože zde nejsou na ně kladeny takové nároky), jednak proto, že některé z těchto chorob se uplatňují výlučně u mužů.
Řešení je v „dárcovství cytoplasmy“, tj. do vajíčka dárkyně, zbaveného jádra, se přenese jádro vajíčka matky (zbavené zbytků cytoplasmy) a takto vzniklá buňka se oplodní spermií otce. Uvedený zákrok se již u lidí provádí, je ovšem dosti drahý.
Existuje i možnost odstranění letálního genu (ze strany jednoho nebo i obou rodičů) genetickou manipulací, která jej nahradí genem zdravým a umožní vznik zdravého dítěte.
I tyto zákroky jsou zcela reálné, provádějí se a spektrum postižení, které jsou s to vyřešit, se neustále rozšiřuje.
Za velkou ostudu lze považovat skutečnost, že jak ono dárcovství cytoplasmy, tak i oprava genů jsou k dispozici výlučně v zemích 3. světa, kam je jezdí podstupovat zpravidla velmi bohaté páry.
Problémem tedy je, že ve „vyspělých“ zemích jsou uvedené postupy a jejich výzkum postaveny mimo zákon. Tyto země tedy ztrácejí (jako ve mnoha jiných oblastech) pozice světového lídra výzkumu a technického rozvoje a naopak se zařazují na chvost světového žebříčku těchto aktivit. Bohaté páry si budou uvedené zákroky pořizovat mimo ně (to se už občas děje). A v případě oněch opravených genů se snad ani nebudou vracet, protože by hrozilo, že jim jejich dítě s opraveným genem bude odebráno a jako „nelegální GMO“ úředně utraceno.

Důvod diskriminace:
Hlavním motivem, který všechny tyto problémy spojuje, je jejich údajná „nepřirozenost“ případně „etická problematičnost“.

Je třeba si uvědomit, že etika není žádná objektivní vědní disciplína. Etik je tolik, kolik je světových názorů, ať už sekulárních nebo náboženských. U nás byla pod pláštíkem „etiky“ po roce 1989 zaváděna etika křesťanská. Ta je ovšem etikou bezcenných primitivů, jejichž působení na rozvoj lidské civilizace bylo vždy negativní, pro současnost platí to samé a prognóza pro budoucnost je identická.
Studentům bylo a je zamlčováno, že existuje řada etik dalších, které většinu řešení konkrétních situací, nabízených křesťanskou etikou, zavrhují a nabízejí řešení odlišná. Je jim zpravidla zamlčována i teorie her, která je s to řešení některých etikou řešených situací „objektivizovat“, případně definovat oblast platnosti konkrétních řešení.
Problém také je v tom, že naprostá většina populace tohoto státu nepatří ke křesťanům a právem regulace, založené na křesťanské etice, odmítá. Jistě lze konstatovat i to, že křesťanští agitátoři zacházejí s objektivní realitou velice volně a často jednají v přímém rozporu s ní. Prostě, pozorování a pokusy, jejichž výsledky jsou v rozporu s vírou, je třeba potlačit. Takto se ostatně chovalo křesťanství od dob Konstantina Velikého.
To, že Evropa (potažmo EU) v řadě oblastí spojených s lidskou reprodukcí hluboce zaostává, je v principu dáno nezdravým vlivem křesťanství. Vzhledem k tomu, že absence, umělé znepřístupňování a blokáda rozvoje technologií, které by umožňovaly bezdětným párům (v jakékoli kombinaci biologického pohlaví) mít děti, se nutně musí promítat do porodnosti (která je i tak v této oblasti velice bídná), představují tyto snahy přímé ohrožení zdejších obyvatel.
Je mi líto, raději tisíc dětí evropských gay a lesbických párů, či dětí narozených po zásazích do mimojaderných nebo jaderných genů, než tisíc imigrantů z kulturně nekompatibilních zemí.

Další diskriminace:
Manželství pro homosexuální páry má praktický význam v situaci, kdy na řadě úřadů a dalších institucí sedí lidé, kteří tyto osoby cíleně a systematicky šikanují a diskriminují. A neposkytují jim ani to, na co mají ze zákona nárok. Patrně by nepomohlo (nebo ne zcela) plné zrovnoprávnění registrovaného partnerství s manželstvím (protože by se pořád jednalo o dva různé právní vztahy), ale v případě jejich sjednocení pod jednu hlavičku (univerzálního manželství bez ohledu na povahu páru) by se prostor pro úřední a jinou institucionální diskriminaci a šikanu značně zúžil.

Pokud by tento jev neexistoval, pak by, pochopitelně, snahy o „manželství pro všechny“ ztrácely smysl (ale prakticky nikdo by po manželství pro homo páry v takové situaci nevolal).
Jsem příznivcem možnosti osvojení dítěte jedné osoby z homo páru jeho druhou osobou (proti čemuž různí aktivisté, opět inspirovaní hlavně křesťanstvím, zuřivě bojují), neměl bych problém s adopcí dětí homosexuálními páry. Měl bych problém s nějakou zásadní preferencí těchto párů proti heterosexuálním párům, nicméně si jsem na druhé straně vědom toho, že sexuální zneužívání chlapce, adoptovaného lesbickým párem, nebo dívky, adoptované gay párem, je méně pravděpodobné než v případě adopce heterosexuálním párem.

Co diskriminace není:
Kvóty podle pohlaví naproti tomu žádným bojem proti diskriminaci nejsou.

Ostatně, já ještě pamatuji povinné přijímání „dělnickorolnických“ studentů na střední a vysoké školy a jejich povinné procházení přes maturity a VŠ zkoušky, bez ohledu na reálné znalosti, „aby nebyli diskriminováni“. Stejného zacházení se dostávalo i studentům z rozvojových zemích, studujícím v rámci „rozvojové pomoci“. O prof. anatomie L. Malinovském na brněnské LF, jinak postavě spíše temné svým podílem na normalizaci fakulty, se traduje, že jednomu takovému studentovi, když mu musel pod nátlakem vedení fakulty a univerzity tu zkoušku, i přes hrůzné nedostatky ve vědomostech, dát, ji napsal s poznámkou „platí jen pro Střední Afriku“.
V případě kvót existuje naprosto jiná situace. Biologické pohlaví má nulovou relevanci vůči úspěšnosti či neúspěšnosti na nejrůznějších postech, pro něž jsou ony kvóty prosazovány. Je to naprosto stejná situace, jako onen výše uvedený „dělnickorolnický původ“, nebo původ ze země třetího světa.
Pokud nějaká žena má zájem o nabízené místo a je schopnější než mužský uchazeč, tak se na příslušné místo dostane, bez ohledu na to, zda jde o pozici ve vědě, školství, administrativě nebo politice. Kvóty (podle jakéhokoli kritéria, i třeba podle barvy vlasů) jednoznačně znamenají, že příslušné posty budou alespoň zčásti obsazeny lidmi méně kvalitními a kompetentními, což se musí promítnout do výkonnosti a úspěšnosti jak příslušných organizací, tak i celého státu.
Důležité také je, že kvóty nebojují za rovnost příležitosti, ale za rovnost výsledku. Což je pravý opak boje proti diskriminaci (protože ti lepší musejí být automaticky negativně diskriminováni, aby se dostalo na ty horší).
Pochopitelně, existují různá omezení, která jsou daná biologickými rozdíly mezi pohlavími, takže pro ženy existuje v oblasti hygieny práce řada naprosto objektivně existujících příkazů s zákazů, plynoucích z menší hustoty jejich svalů a kostí, jiné stavby dna pánevního, jiného osudu vajíček oproti spermiím. Ty je činí vůči některým rizikovým faktorům citlivějšími (od nošení břemen až po práci s genotoxickými látkami). Některá opatření mohou zohledňovat i např. existenci měsíčního cyklu, který muži nemají. Ovšem platí, že nic z toho není diskriminace. Je to jen ochrana zdraví pracujících, závislá na biologickém pohlaví. Naopak existují práce, preferující ženy pro lepší pohyblivost kloubů, menší narušení psychiky monotónní prací (a menší pokles pozornosti při takové práci) lepší distribuci pozornosti mezi paralelně probíhající děje, i např. vyšší barvocit (daný přítomností dvou různých chromozomů X v genomu, nesoucích různé alely genů, zodpovědných za rozlišování barev). A našly by se i další.
Uvedený fenomén se uplatňuje i v případě rozdělení sportů podle biologického pohlaví, odděleně podle biologického pohlaví se provádí mj. statistický výzkum výskytu chorob apod. A opět nejde o žádnou diskriminaci.