Koronavirus, covid, smrtnost, rouška, respirátor, imunita, vakcína, očkování. Asi nejfrekventovanější slova posledních týdnů a měsíců, jejichž významy se skloňují takřka ve všech pádech. A jim pak dominují slovní spojení „zemřel na covid/s covidem“, že by mohl našinec skoro nabýt dojmu, že už nikdo neumírá „normálně“, tedy bez covidu.

V posledních dnech však získávají náskok slova vakcína a očkování. Je to logické, neboť nedávno došlo ke schválení vakcín proti nemoci covid 19 a začínají se očkovat první lidé. A kolem těchto slov, respektive kolem výkladu jejich významu, se odehrává i „naše zápletka“.

Ladislav Jakl ve svém článku Nadešla doba očkovací (NP, 24.12.2020) píše o pochybné víře v to, že očkování bude jednorázová operace, po které bude svět zase v pořádku. Že to naopak bude letitý stav, trvající společenský režim. A napsal pro to své argumenty. Tedy využil svého práva svobodného občana demokratické společnosti a vyjádřil svůj názor. Nic víc a nic míň.

Avšak někteří lidé odlišný Jaklův názor zjevně neunesli, i když z některých pasáží jejich „polemik“ se zdá, že ten článek ani pořádně nečetli. Přesto se místo polemiky uchylují často až k nevkusným výpadům nejen proti jeho názorům, ale i proti němu samému. Asi prvním z nich byl Karel Wágner, který v závěru své „polemiky“ s názvem Hezký dárek pod stromeček (NP 25.12.2020) silně popustil uzdu své fantazie. Ale posuďte sami. Dovolím si ocitovat poslední odstavec.

Jinak řečeno, všichni ti, kdo kromě stávajících restrikcí a roušek brojí i proti očkování, se fakticky řadí ke stoupencům rychlého promoření. Ale chce se snad IVK postavit za novou, pochybnou ideovou linii největších radikálů, ze které čouhá zrůdná forma eugeniky jak sláma z bot některých primitivů, hulákajících po náměstích? Pravda, nejde zde už o tu starou eugeniku, očišťující árijskou rasu. Ale i ty špatně skrývané snahy o „důchodovou reformu“, kdy rychlým vymíráním seniorů a lidí vážně nemocných se „mladý a zdravý národ“ dočká lepších zítřků, jsou prostě a jednoduše zvrácené.

Neuplynul ani týden a na Neviditelném psu se objevila další „polemika“ s uvedeným článkem, tentokrát pod názvem Dobře, že nadešla doba očkovací (NP, 29.12.2020). A tentokrát rovnou v úvodníku od autora nanejvýš povolaného, tedy pana šéfredaktora. K mému velkému zklamání ani profesionální novinář význam obsahu článku nepochopil, nebo ho snad ani pochopit nechtěl.

Nevyvrací žádný Jaklův argument, nepolemizuje s žádnou větou. Naopak bojuje s větami, které si musel sám vymyslet, neboť v článku vůbec nejsou („Je ta vakcína opravdu taková ničemnost?“). Snaží se mu upřít sám nárok psát o významném společenském tématu. Motá do toho IVK, od něhož však tento postoj dosud nezazněl. Snaží se zpochybnit Jaklovo právo psát o tom, co hýbe společností, jen proto, že taky občas píše o pivu.

Nechci se pouštět do osobní roviny, ale nedá mi to nepoznamenat, že v době, kdy byl pan šéfredaktor redaktorem nakladatelství Mladá fronta, byl pan Jakl redaktorem zdravotnických časopisů nakladatelství Avicenum, mimo jiné časopisu Československá epidemiologie a imunologie.

A abych byl alespoň trochu spravedlivý, dovolím si z „polemiky“ pana šéfredaktora ocitovat sice několik posledních odstavců, ale co do počtu vět srovnatelných s citací předchozí.

Jsem holt z jiného těsta. Kdo se chápe praporu a mává na barikádě, nesmí žádné pochybnosti mít. Pochybovači na barikády nepatří. Oni mají svoji pravdu. Bylo tomu vždy, zdánlivě opačné názory pak spojoval svorník, kterému se říká fanatismus. Proto si myslím, že se Ladislav Jakl nestydí za šílenou nehoráznost, kterou napsal, jelikož své pravdě věří až za hrob.

Že má u mnoha lidí respekt, protože se drží šosu také široce respektovaného Václava Klause, že ten respekt může způsobit i lidská neštěstí, v krajním případě i smrt?

Nechtěl bych být v jeho kůži.

Pro některé autory zjevně nejsou při psaní článků či při přímé výměně názorů fakta to nejdůležitější. Autor se jednou prostě jmenuje Ladislav Jakl, je bývalým i současným spolupracovníkem Václava Klause, pracuje v IVK a má své jasné, někdy i vyhraněné, ale vždy konzistentní názory. Už tato charakteristika některým autorům stačí pro jeho zařazení do příslušné škatulky. A to jsem ještě ani nezmínil „charakteristiku“ jistého bostonského profesora, který před časem v České televizi místo věcné argumentace nazval Ladislava Jakla „pánem s koňským ohonem na hlavě“ a obvinil ho ze lží, prý vypůjčených ze slovníku Kremlu.

Ale to je na solidní polemiku sakra málo!