19.5.2024 | Svátek má Ivo


POJMY: Co je levice a pravice

17.4.2024

Vždycky mne uhodí do očí, když nějaký novinář nazve levicové politické uskupení pravicí, nebo ještě lépe ultrapravicí. Připomíná mi to taxonomii vegetariánů, kteří používají pojmy jako tatarák z červené řepy nebo sójový biftek.

Už si to konečně řekněme na rovinu – naprostá většina všech hlasitých politických subjektů je názorově jasnou levicí a novináři (a tzv. levicoví intelektuálové) se je snaží označovat za pravici jen proto, aby nemuseli přiznat, že jsou ideově na stejné straně barikády. Poněkud se za své soudruhy stydí.

Hned na úvod si řekněme, že původní pojmy levice a pravice, vzniklé za francouzské revoluce, už dávno neplatí. Vsadím boty, že většina lidí už neví, kdo kde ve francouzském parlamentu seděl a původní pojmy se posunuly a rozdělily. V původním pojetí splýval i pojem pravice a konzervativní a levice a pokrokový, což je po staletích politického vývoje dávná minulost. Ony se totiž hodně změnily i ty staré pořádky, které by konzervativní směr chtěl udržet. Zejména v zemích, které si prošly komunistickou diktaturou, znamená konzervativní (tedy zastánce starých pořádků) něco zcela jiného, než v takových USA. Tam je konzervativec člověkem věřícím, vycházejícím z náboženských tradic a pouček, kdežto u nás je to komunista, vzpomínající na blahé časy vlády jedné strany a devizových příslibů.

Už od počátku 20. století znamená v Evropě levicové smýšlení politický směr založený na kolektivismu, na upřednostnění zájmů společnosti nad zájmem jednotlivce. Naopak pravice je tedy individualismus, důraz na osobní práva a osobní zodpovědnost s minimem zásahů státu.

Levicových stran bylo a je více a navzájem se většinou nesnášely, jak u je tomu u nás lidí zvykem. A i jednotlivé režimy, které se začaly drát na světlo světa po první světové válce, vykazovaly různé odlišnosti, přesto se držely prvotního principu společného řízení státu a přerozdělování zdrojů ve prospěch všech.

Nejznámějšími režimy, které v té době vznikly, byly fašismus a socialismus. Hlavním rozdílem je míra ovládnutí výrobních prostředků – zatímco fašismus předpokládá dohodu tří stran, majitelů firem, zaměstnanců a státu, socialismus namísto dohody zavádí státní dirigismus a firmy jednoduše musí dělat to, co jim stát nařídí.

I socialismy známe dva, národní, který se ujal vlády v Německu a internacionální, pod řízením komunistické internacionály, zavedený v Rusku. Jediným viditelným rozdílem je orientace na národ, co se týče ekonomických pravidel, vlády, řízení státu, jsou si oba tyto socialismy podobné jako vejce vejci. Pamětníci, kteří zažili socialismus v ČSSR, spartakiády, prvomájové průvody, ROH, zaměstnanecké rekreace a podobné vymoženosti při sledování dobových týdeníků nepoznají, jestli byly natočeny v hitlerovském Německu nebo v gottwaldovském Československu. Jen když se někde objeví symbol hvězdy či hákového kříže, mohou se orientovat.

Označovat národní socialismus za pravicový režim, je čistá lež. Byl to levicový systém se vším všudy, s tabulkovými platy, dotacemi, placenou dovolenou, podporou matek s dětmi, jednotnými, státem kontrolovanými odbory, mládežnickou základnou vládnoucí strany, ozbrojenou složkou vládnoucí strany, se státním plánem závazným pro každý podnik, naprosto vše, co si pamatujeme z dob ČSSR, najdeme i nacistickém Německu.

Jediný výrazný rozdíl byl německý nacionalismus a pronásledování Židů. Přestože antisemitismus existoval i v zemích pod kuratelou Moskvy, nebyl ukotven v zákonech. Jenomže rasismus či nacionalismus nelze použít pro rozlišování pravice a levice, protože tento jev se vyskytuje napříč režimy a politickými proudy. Kupříkladu fašistická Itálie antisemitismus neznala, naopak socialistické režimy v arabských zemích jsou nenávistí k Židům prosáklé.

Nejčastější námitkou proti řazení národního socialismu mezi levicové režimy bývá argument, že v Německu nebyly všechny firmy znárodněny. Jenomže to nebyly ani v tom Rusku, ve skutečnosti v žádné socialistické zemi nebyla míra znárodňování tak velká, jako v ČSSR. Zde bývá zaměňována osobní zkušenost za obecné pravidlo. Podstatou socialismu je přerozdělování zisků a toho lze dosáhnout i bez zestátnění firem jejich podřízením státní kontrole. V Německu toho dosáhli státním plánem, státním určením platů a cen a povinným výkupem dluhopisů sloužících k financování státních výdajů. K takovému řízení firem je ovšem nutné, aby jich nebylo moc, proto je typickým znakem socialistických zemí existence velkých monopolů, ať již přímo vlastněných státem nebo jím řízených. Jen firmy ždímat a přitom nevlastnit má tu ohromnou výhodu, že odpovědnost za ekonomické fungování firmy má někdo jiný, kdežto zisky má stát.

Dalším argumentem bývá, že Hitler přece pronásledoval komunisty. Ano, byli jeho konkurenty, konec konců i sami komunisti pronásledovali komunisty, levicové strany se navzájem neměly rády (proto i v tom Německu existovaly tři, které se navzájem mohly sežrat), komunisti zas pronásledovali socialisty a sociální demokraty. Takový Trocký či Horáková by mohli vyprávět.

Národní socialismus nepronásledoval jen komunisty, likvidoval jakoukoliv konkurenci, v protektorátu skončili ve vězeních i představitelé fašistické organizace Vlajka. Politický směr se pozná podle toho, co prosazuje, ne podle toho, s kým se nemá rád.

I současné politické směry, které se hlásí k neonacismu, nemají s pravicí, tedy s individualismem nic společného. Volají po větších zásazích státu, po větším zdanění firem, po vyšších dávkách a větších regulacích – svým ideovým zaměřením jsou jasně levicové.

Naprosto nesmyslně jsou za ultrapravici označována uskupení, jejichž jediným spojovacím prvkem je odpor proti migraci ze zemí třetího světa. Můžeme je označit za nacionální, za izolacionalistické, ale to je vše. Žádné rozlišování levice-pravice se zde nedá použít, odpor k migrantům má socialista (a nejspíš původně komunista) z bývalé NDR i republikán z Texasu. I u nás najdeme nejhalasnější odpůrce migrace v politických stranách prosazující větší roli státu a větší sociální zabezpečení, tedy levicových, i když nepochybuji o tom, že odpor k migraci mají i lidé zastávající pravicové postoje.

Závěrem – i když to komunisti nechtějí přiznat, hitlerovské Německo bylo levicovou, socialistickou diktaturou. A to do té míry, že německý útok na západní Evropu byl komunistickou internacionálou označován za spravedlivý boj za osvobození dělnické třídy, rétorika se změnila až po plánu Barbarossa. Komunistická propaganda nedokázala přijmout fakt, že proti sobě bojují dvě socialistické země, proto v Rusku dodnes označují německý režim za fašistický a ignorují skutečné pojmenování národní socialismus. A proto komunisté a socialisté tvrdí, že německý národní socialismus byl systém pravicový. Používají Goebbelsovu metodu, podle které je stokrát opakovaná lež pravdou.

Bodejť by to nedělali, vždyť jsou ze stejného hnízda.