30.1.2023 | Svátek má Robin


POHLED: Evropa vlezla do propasti

23.1.2023

Jak se díváte na paradoxy dneška?

Říkat, že pro demokracii je vlastně tak dobrá, jaké je co nejslabší vládní strana (či koalice), protože z politických stran činí strany demokratické až silná demokratická opozice. Čím slabší je momentálně vládnoucí strana, tím méně je korumpovaná mocí, a tím více se musí domlouvat s druhými a větší měrou naslouchat odlišným názorům. A jak dopadá na naši jsoucnost? Špatná vláda a parlamenty si za mizernou správu státu zvednou mzdu. Byl jsi sluhou zločineckého režimu tak máš přednost se stát prezidentem. Kritizuješ tak se ti dopřeje vnuceného bezdomovectví. Zapříčinil jsi hladomor na Ukrajině, tak dnes rozeseješ stejnou bídu po celém světě. Prosazuješ vidinu bezuhlíkového „green dealu“ čímž nevodíš zchudnutí obyvatelstva, ale sám si dopřeješ přepych při jeho prosazování třeba už jen luxusem vládnutí (a přednostní dopravou v soukromých tryskáčích). Začneš šetřit s vodou, a když ušetříš čtvrtinu předchozí spotřeby, tak se ti následně majitelem zvedne poplatek za vodné. Když osmkrát zvýšíš výdělek za prodej elektřiny, tak podstatně zvedneš spotřebitelské poplatky za její konzumaci. Jeli průměrná inflace v eurozóně 10 tak u nás je 16 a někde oak jen v jednotkách. Znečistění při výrobě elektroaut vyrovnáš až po 50 tisíci ujetých kilometrů klasickými. Zpřísníš EURO-normy pro mobilitu tak, aby auty byla jen pro bohaté a chudí chodili pěšky nebo na kole. Jsi bohatý, ale příležitost zisku z nesnází spoluobčanů třeba při koronaviru či válce na Ukrajině neodmítneš a ještě více tě obohatí. Máš moc, ale ta ti nestačí a tak postřílíš civilisty ve své vizi rozšíření moci a uchvácení nového území. Ve svém svatém nadšení rozvíjíš mír tím, že podněcuješ válku. Kdo na tom vydělává, se urychleně stěhuje mimo své území, aby se uchránil od nadbytečného danění či politické despocie. Nežijeme v Kocourkově ale v Evropské unii a v České republice s vládnoucí stranou takovou, jakou jsme si zvolili!

Ve vašem minulém rozhovoru, viz:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/energetika-zda-se-mi-to-jako-kradez.A221204_171152_p_veda_nef

jste odhadl, že finálová dvojice bude Bureš a Pávkem. K tomu je nutno doplnit, že téměř tři čtvrtiny voličů tak dali hlas bývalým komunistickým prominentům. Jak takový výsledek vidíte z pozice stavu společnosti?

Je to stav jisté apatičnosti zapomnění, že existovala zločinecká organizace KSČ nebo lépe pocitu nezbytného vyrovnání s bezostyšnou skutečností dneška, něco obdobného stavu normalizační otupělosti v sedmdesátých letech. Je to způsob smíru s minulostí a zejména s její tragičností, s čímž se naše politická reprezentace ani po třiceti letech nedokázala vyrovnat. Zůstal jen pomník tisíců pozůstalých na pražském Újezdě, jako varování do budoucnosti, přičemž společnost akceptovala dvojí inscenaci: odborníci, kteří se za svoji angažovanosti zastyděli a odešli do ústraní a kariéristi, kteří využili příležitost a svoji angažovanost a konexe beztrestně využitkovali. Ale pokud někdo, kdo byl členem zločinecké organizace, se dnes snaží stát se prezidentem jen na základě své omluvy, co bylo, tak bylo, poškodí tím morálku a znova rozdělí národ, kterému bohužel, je to zčásti jedno. I když takovýto „udobřený“ stav můžeme nakonec nazvat snad i kýženým smírem s dobovou normalizací, není to nejlepší řešení. Dochází ke generační výměně politiků narozených na přelomu čtyřicátých let a dnes nahrazovaných pragmatickými oportunisty, kteří postkomunistickou dobu brali jako příležitost k úspěšné kariéře a k čemuž i podstatná část národa tleskala. Ale tak to chodí asi ve všech politických systémech, které jsou (snad) v rukou lidí..! Nebylo by vlastně jednodušší, jak říká Ondra Neff, aby se osm kandidátů popralo mezi sebou a neobtěžovali s tím veřejnost?

Dá se říci, že to vlastně nebyla zcela rovná soutěž, jen více méně mediální hon ve stylu, spojme se všichni, ať porazíme Babiše!“. Je zajímavé, že přes všechnu antibabišovkou kampaň se takto poznamenanému kandidátovi dostalo nevídané voličské podpory.

Tento stav poukazuje na jakýsi rozpor mezi myšlením redaktorů a určujících politiků a názory obyčejných voličů z ulice, kteří se nenechávají obalamutit nebo možná jen klamou sami sebe úvahou co je větší zlo a třeba i volí natruc. Už ve sněmovních volbách těsně vyhrál program Antibabiš, který vytvořil vládu vynikající prozápadní reprezentace, ale zdá se i jednu z nejhorších porevolučních seskupení (ne)odborníků. Občanský a tak i prosazovaný kandidát získal v Praze více než polovinu hlasů při tříčtvrtinové účasti, což se vystavuje jako moderní trend vývoje společnosti. Stačí se ale vrátit do roku 1946, kdy získali komunisté v Praze přes 60 procent hlasů čímž Pražané spoluotevřeli cestu ke čtyřiceti letům bolševické hrůzovlády. Jedním z hlavních témat povolebních diskusí se tak stal střet městských a venkovských voličů, přičemž právě ti pražští si stěžují na vesnické vidláky, kteří jim pokazili Pavlovo vítězství už v prvním kole. Zaznívají dokonce výzvy k vetování takto smýšlejících vesnic v smyslu „s Prahou a láskou proti vsi a nenávisti“, ale není to naštěstí pravidlo. Všichni chceme slušného prezidenta, ale vždy zůstávají nějaká ale..? Nemáme rádi zbohatlíky a jejich sebevědomé chování, nicméně nelze jim upřít jistou dávku sebevědomí lepší orientace v ekonomice a i vlastní finanční zázemí svého politikaření včetně získávání výhod. Obdivujeme udatnost, ale čtyřiceti milionová předvolební podpora jistě si v budoucnosti bude nárokovat své politické desátky i s náležitými úroky. Asi budeme muset voli citem a ne rozumem a zohlednit, kdo že vystupuje státotvorněji a tváří se věrohodněji, a i kdo bude dobře vypadat na známkách. Ale taky víme, že zavedeni přílišného „pořádku“ se v historii generálských prezidentů voličům v jižní Americe moc nevyplatilo.

Mír a spravedlnost je nová výzva k Ukrajině, kterou podepsalo padesát jmen, která tak nelze ignorovat - co to podle vás znamená?

Výzva vedoucí k dosažení urychleného příměří, jehož součástí bude přerušení dodávek zbraní, a poté k jednání o spravedlivém míru je vlastně nabádání k tomu, aby se Rusku ponechala v plen Ukrajina a Rusko tak dosáhlo svých cílů rozprostřením svých hranic až ke Slovensku a Rakousku, které kdysi byly jeho vazaly, což si může znova nárokovat. Je jistě zbytečné znova jmenovat Chamberlaina a jeho mírové poslání při anexi Sudet, kdy jako dítě jsem byl svědkem hrůzy svých stařešinů, že by se s Hitlerem ujednala nějaká mírová dohoda a tím se nastolil status quo. I na konci první světové války se mluvilo o míru, ale jeho ustavení setrvávalo v rozporu s miliony zbytečně usmrcených vojáků a také vypovídalo o selhání politických elit a snahu o územním přerozdělování, což nakonec vyústilo v další válku. Obdobná situace dnes nastala ve speciální vojenské (= válečné) operaci, která je podle Ruska pokusem o zastavení války (?), kdy její okamžité zastavení by dalo v plen tisíce zbůhdarma padlých vojáků a nahrálo nesmyslné vizi velitelů. Asi neexcituje spravedlivé východisko, když si všimneme třeba jen jednoho výroku, který může být zásadní pro nás lidi na Západě. Putin říká, že doufá, že dokážeme učinit svět spravedlivějším a nikoliv, že doufá, že dokážeme učinit Rusko spravedlivějším, čímž potvrzuje své imperiální představy bohužel podporované i Ruskými občany. Stejný smysl má i jeho návrh zneplatnit všechny mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Ruskem a Radou Evropy pojednávající o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, o potlačování terorismu či o Evropské sociální chartě včetně jeho posledního prohlášení o nezbytném vítězství a historické územní přináležitosti. Chce měnit svět a chce světu diktovat svoji ideologii, což má k mírovým idejím typu - vzdát se mu - opravdu daleko!

A co k tomu přináší klimatický boj za přežití lidstva

Přiznejme si, že Evropa vlezla do propasti, kterou si sama vyhloubila.. Na jedné straně naslibovala ještě daleko víc dekarbonizace, než ke které se právně zavázala, a to v naději, že se přidá ostatních 90 světových procent- Jedná se zejména o Čínu, arabské ropné státy, Rusko, USA, kteří ale nic neudělali a ani neslíbili. Takže EU nedostala to, co chtěla, ale zároveň slíbila to, co říkala, že prý nedá, když nedostane protihodnotu. Vznik fondu na pomoc svým postiženým obyvatelům při zvládání důsledků změn klimatu, za něž oni sami v podstatě nemohou, považují rozvojové země za jakýsi druh reparací, jež by měly rozvinuté státy zaplatit za své bohatství vzniklé využíváním fosilních zdrojů energie. Připomeňme si, že už na COP 21 v roce 2015 v Paříži zazněl příslib transferu 100 miliard dolarů ročně z bohatých zemí na chudé v tzv. klimatickém fondu. Nyní ale Afrika, Indie a další země kumulativně požadují v novém „retribučním“ fondu až 2,4 bilionu dolarů (cca 56,5 bilionu Kč) a to každý příští rok. A kdo by měl tyto peníze zaplatit? Kdo jiný než daňoví poplatníci včetně chudých lidí v bohatých zemích na konta často zkorumpovaných vládců v bídou postižených rozvojových zemích. To všechno v chiméře klimatologického náboženství, které dál obohatí bohaté a ochudí už tak chudé - ale ani tady spravedlivé řešení neexistuje.

V popisu vývoje klimatu jsou stálé rozpory, jedni předpovídají zkázu a druzí vyrovnávající vliv samotné přírody.

Mluvíme-li v řádu desítek let, pak vypovídáme spíše o počasí, pokud to ale rozšíříme na tisíce a více let, pak o klimatu. Špičkový časopis Science Advances, využili počítačového modelování k analýze výkyvů klimatu v historii naší planety, když pro rozbor vzali časové měřítko desítek milionů let. Současně i zapracovali mnohem jemnější škálu jen stovek tisíců let, kdy podle jejich zjištění teplota na Zemi sice kolísala jak nahoru tak i dolu, ale toto kolísání nepřesáhlo určitou mez. Zatímco čas, který naše planeta potřebuje k vyrovnávání zmíněných výkyvů, představuje asi sto tisíc let, což je také v souladu s rychlostí silikátového zvětrávání. Tento mechanismus je již dlouho považován za jednoho z kandidátů pro udržování stability pozemských podmínek a teď poprvé tuto představu podpořily i reálná data, z kterých plyne, že by si planeta Země zřejmě poradila i se současným trendem oteplování, pokud je doopravdy a reálně zapříčiněné činností lidstva. Samozřejmě musí mít k tomu dostatek času, který ale právě mi lidé nemáme. Studie vědců tak na jedné straně přináší dobré zprávy – Země je schopna účinné časové regenerace, ale na druhé straně pokud však lidstvo, a zejména sama příroda, nezpomalí svůj současný negativní dopad na životní prostředí, nemusí naše planeta k této regeneraci vůbec dostat příležitost. Nyní jde o to, zdali jsme nastolili vhodnou strategii klimatického boje s něčím, čím si nejsme stoprocentně jistí, že sami způsobujme. Pak zůstává otázka, jestli se technologicky omezovat, zchudnout a nechat aktivitu na jiných, nebo odpovědně připravovat na zhoršující se životní podmínky. Musíme uvážit, jestli klimatický boj není jen zastírací manévr těch, kdo na tom chtějí zbohatnout svými hrátkami s cenami energií.

Jak to tedy je, kdo nám pomůže, bude to cesta nahrazované obnovitelné energie?

Vsázíme na tzv. obnovitelné energie, které jsou výrobně velmi drahé a tudíž neekologické, a které v případě nepříznivého počasí nefungují a tak je musíme nahrazovat záložní dodávkou třeba ze spalování. Bohužel zatím jen nepatrně nahraditelné ze stejně obnovitelných zdrojů bateriových úložišť - což je zatím hudba daleké budoucnosti. Takže přicházejí v úvahu jen dvě alternativy: jádro a fosilní paliva, nebo omezování dodávek, dokud se vládce větru a bůh slunce znovu neumoudří. Nemají-li být dodávky omezovány, bude energie vždy výrazně dražší, protože veškeré kapacita obnovitelných zdrojů musí být dublováno klasickými zdroji. To zdaleka není zadarmo a někdo to musí zaplatit a což je vždy spotřebitel. Dražší energie bude mít dlouhodobá negativa na ekonomickou výkonnost a mezinárodní konkurenceschopnost celé západní civilizace. Platí-li, že demokracie je alespoň podle Wikipedie: „forma vlády, v níž o výkonu státní moci rozhoduje mínění většiny občanů“, bylo by správné se jich zeptat, jestli chtějí, aby vláda skutkově zlikvidovala jakoukoli ústupovou cestu (uhlí, jádro) a poslala své občany na zteč proti nepříteli, kterým je sama příroda, která bohužel fouká a svítí, jen jak se jí zachce..

Nějaké detaily – třeba pozitiva a negativa?!

Bohužel nepříjemná realita větrné a solární energie je to, že jsou masivně dotována daňovými poplatníky bez ohledu na to, kde a jak účelně jsou provozovány. Tyto dotace jsou přímé i nepřímé a vlastně nepřinášejí žádné peníze, nejsou ani ekonomicky konkurenceschopné - kromě náboženských snů environmentalistů, kteří je vnucují nám, chudým daňovým poplatníkům. Tak třeba v USA je průměrná spotřebitelská cena elektřiny řádově 0,10 USD za kilowatthodinu. Podle Manhattanského institutu tak občané během 20 let dotovali větrnou, solární včetně biopaliv částkou cca 5 biliony dolarů. „World In Data“ také vypovídá, že za 20 let se dodalo po celém světě okolo 9 petawatthodin, což je cca půl dolaru za kilowatthodinu, kterou jsme hodili do spárů vyznavačů úspory přes obnovitelné zdroje. Pět bilionů dolarů znamená spálit 24 milionů dolarů denně, takže bychom potřebovali celých 500 let k takovému prohýření těchto pěti bilionů dolarů. Můžeme si domyslet všechny užitečné věci, které by se mohly za tyto peníze udělat, například umožnit každé vesnici na planetě přístup k pitné vodě, elektrifikaci a k další civilizaci a možná by ještě zbylo dost peněz na další osvětu. Víme že, vývoj obnovitelných zdrojů je součást technologického vývoje společnosti a nezbytnou složkou civilizační evoluce, která by ale měla být spontánní a nikoliv vtěsnaná. Obnovitelnost je jistě příslib do budoucnosti ale bohužel zelená lobby musí nechat daňové poplatníky platit a zaplatit za jejich bezodkladné vnucování, které tak napomáhá zbohatlíkům zbohatnout.

V letošním roce ván bude 85 let, k vašim osmdesátinám vám domovské pracoviště Fyzikálního ústavu přerušilo pracovní poměr v návaznosti na udělení státního vyznamenání viz: Odkaz zatím co internacionální svět připravil k vašemu současnému jubileu mezinárodní konferenci http://www.ceec-tac.com/ jako uctění vaši práce, jak to cítíte a jak to můžete porovnat s vaším zájmem horolezectví.

Je to velká pocta mé práce, ve které jsem se snažil propojit a překlenout různorodost vědních odvětví a přinést hledanou interdisciplinaritu do mého oboru nauky o teple a jeho vlivu na zpracování materiálů. Vítaným podhoubím mého zdárného vývoje a uplatnění byl vynikající kolektiv fyzikálního ústavu (FZU), kde jsem prožil více, než půl století odborné výchovy a uplatnění, za což jsem hluboce vděčný. Pohříchu stejně jako mezinárodní vztahy tak i badatelské kolektivy jsou ovlivňovány vůdčími osobnostmi a ty i přesto, že jsou voleni, mohou dospět k jistému autoritářství. Za můj vyhazov tehdy stál ředitel a jen mi bylo líto, že nadřízená Akademie nijak nezakročila – proč by si měla zapříčinit mrzutosti (ale tím i jaksi pozbyla smyslu své existence). Nelituji toho, našel jsem vynikající spolupráci s univerzitami v Plzni (ZČU), Liberci (TUL) i Pardubicích (UPCE) a dneska i Pražské ČVUT a mé oceňované výsledky odráží vyspělost a osvícenost mých spolupracovníků v této mé České domovině badatelů. Zestárnul jsem a je na nastupující generaci hledat a upřesňovat to vše, co jsem započal, nedokončil a hlavně nedomyslel. Samotné hledání je fascinující ať už ve vědě při odkrývání nových souvislostí, tak i někde v horách při hledání schůdných cest. Je to vznešený pocit novátorství a jsem vděčen osudu, že mi obojího dopřál.

Napsal jste svoji závěrečnou knihu, která předkládá nové vidění tepelné nauky o materiálech, jak byla přijata veřejností?

Nic moc, a tak stejně jako v politice tak i ve vědě, existuje oblast odštěpenců, kteří nepřináleží střednímu dobře prosperujícímu proudu badatelů, ale jsou často zdrojem nových nápadů, které musí nejprve zdomácnět. Svoji knihu publikovanou špičkovým Elsevierem, které mě umožnilo včlenit do odborného textu 27 svých uměleckých fotografií, viz (https://books.google.cz/books?id=5Yg8EAAAQBAJ&printsec=copyright&hl=cs#v=onepage&q&f=false) jsem se snažil poukázat na nesrovnalosti při zpracování termických měření a jejich interpretaci jak v materiálovém výzkumu, tak ve výkladu termodynamiky, což v mnoha případech bylo v rozporu se zavedenými zjednodušujícími přístupy a tak má příchuť disidentství. To však nijak nepotěší ty, co dodnes používají historicky zaběhlé postupy, které jsou výhodné pro přípravu publikací nebo grantů, které jsou zejména potřebné pro financování (či dokonce přežití) výzkumu ale často ignorující nezbytný pokrok. Jsem rád, že jsem dospěl k širšímu uplatnění termodynamických principů nejen v popisu nejrůznějších systémů, jako jsou třeba skla, připravená i zakalením kovových tavenin, nebo nová oblast nanomateriálů a geopolymérů. Oceňuji své badatelské kamarády, že mě umožnili nahlédnout i do interního světa přírodních konstant, stejně jako hledat porozumění v chování zemského klimatu nebo se obírat relacemi sociálního chování společnosti, kdy místo termodynamických zákonů se přihlíží i k jejím pocitům. Končím citací fyzika Hawkinga „Science is not only a disciple of reason but, also, one of romance and passion“ těžko přeložitelná – ale něco jako věda není jen stoupencem rozumu, ale také světem romantiky a nadšení. Díky za to!

Rozhovor vyšel na Parlamentních listech