Jako vysokoškolský pedagog se relativně často pohybuji mezi mladými lidmi. Tedy spíše mezi tím segmentem mladých dospělých (všech osmnácti pohlaví), který se nadstandardně zajímá o společenské a politické otázky. Jedním z nich je i problém starobních důchodů. Možná to bude pro některé čtenáře překvapením, ale i mladí se o penzijní témata celkem zajímají.

Často se zde možno setkat s fanfaronským – já/my mladí „žádné důchody“ mít nebudeme, s tím jsme smířeni. Je to vlastně pochopitelné, protože většina z nás se v mládí také necítila výrazněji ohrožena finanční nejistotou, která možná nastane za X let. A spíše se také soustředila na současné zážitky a plány do bližší budoucnosti.

Když je někomu dvacet, tak se to povídá, otázkou je, zda jim vydrží tento postoj i v pětašedesáti letech a později. Dodejme, že životní náklady se mohou
v důchodovém věku zvýšit, protože zdravotní péče (např. léky, pečovatelská služba a další náklady) mohou být vyšší než v produktivním věku.

Nicméně dalším (nejen) mezi mladými sebevědomými lidmi rozšířeným postojem je – nechejme to na lidech, kolik si našetří na stáří, neberme jim povinně peníze na sociálním pojištění nebo jinou formou, a nechme to na nich. Stát nám nemá právo nařizovat…

Zmíněný liberální postoj je určitě fajn a dýchá na nás z něj příjemná až opojná vůně svobody, avšak pokud se zamyslíme hlouběji, tak nám již tolik vydávat pozitivní vůni nebude.

Víra v lidskou odpovědnost je určitě atraktivní, nicméně aktuální zkušenost mluví spíše o něčem jiném.

Stačí se podívat na dlouholetý přístup českých a moravských osob tzv. samostatně výdělečně činných (OSVČ) k tématu odvodů na sociální pojištění. Velká část OSVČ platí již roky absolutní minimum, s iluzí, že důchod je daleko a „ono to nějak dopadne“.

Stát nás přece nenechá na holičkách a doplatí nám klidné a důstojné stáří z jiných zdrojů. Není tu sice vhodné použít hned přísné slovo „parazitování“, avšak zmíněná póza nemá k němu daleko.

A to si vezměme, že OSVČ údajně patří v rámci společnosti k těm racionálnějším bytostem. Nyní si představte, že by citovaný svobodomyslný model, tolik oblíbený mladými „experty“ byl uplatněn na celou společnost? Na všechny pojištěnce. To by byla skutečná kalamita, pane Jonáš! Zvolala by nešťastně dlouholetá slečna Žofie Melicharová za svobodna Melicharová.

Na představeném modelu – tedy přístupu zdejších OSVČ k sociálnímu pojištění – je jasně patrné, že spoléhání se na odpovědnost lidí patří možná do učebnic či mudrlantských podcastů, ale v realitě uplatnění prozatím moc nenajde.

vyšlo v Právu dne 23.3.2023