Filozof Jan Sokol nás opustil krátce před nedožitými pětaosmdesátinami 16. února 2021. Jeho smrt vyvolala řadu úctyhodných vzpomínek, ale na jeden moment se skoro zapomnělo: na jeho předvolební projev v roce 2003.

Jan Sokol

Jan Sokol byl tehdy hlavním protikandidátem Václava Klause v prezidentských volbách. Připomínám to proto, že 8. březen 2023, kdy usedne na Hrad opět nový prezident, se neúprosně blíží. Předseda Senátu termín voleb vyhlásí 90 dní před jejím začátkem, to znamená již před koncem příštího roku. Jan Sokol tehdy pronesl před poslanci a senátory již zmíněnou řeč, v které velmi precizně formuloval roli tohoto nejvyššího státního úředníka.

Hovořil o tom, že sociologie rozlišuje mezi charizmatickým a institučním uspořádáním společenské moci. První uspořádání vyžaduje silné vůdcovské schopnosti, průbojnost, potřebu porážet a vítězit, protože bez takových vůdců se neobejde žádná zásadní politická změna. Pak dodal, cituji: „Charismatická moc je vázána na určité osoby a časem se nutně opotřebuje. Přesvědčený demokrat si tedy musí přát, aby ji co nejdříve vystřídala moc instituční, vláda práva, dodržování pravidel a základní občanské důvěry. Vláda, která se neopírá tolik o vůdce, jako o pevné instituce. Vláda jako dočasný výkon svěřené moci, jako občanská služba. Méně dramatická, zato však účinnější, více předvídatelná a průhledná.“

V této souvislosti Jan Sokol oceňoval schopnost naslouchat bedlivě i jiným názorům a být méně oddaný myšlenkovým schématům a jakýmkoliv ideologiím. Vždy se snažil být práv myšlence, kterou veřejně artikuloval. Za důležité rovněž považoval pohybovat se po světě, který se rychle mění a reagovat na nečekané podněty.

Za hlavní schopnost prezidenta dále považoval, opět cituji: „podporovat důvěru, že Česká republika je státem všech svých občanů, nejen volebních vítězů a nejen těch úspěšných a silných. Prezident tedy nemá být příliš spojen s určitou politickou stranou, ale rozhodně nemá politickým stranám konkurovat. Jeho úloha je jiná. Strany stojí ve volbách proti sobě a prezident může podporovat volební účast, rozhodně však nesmí ovlivňovat výsledky voleb… Běžné politické rozhodování patří vládě, ne prezidentovi.“

Jak známo za porážku Jana Sokola v roce 2003 mohla jak nevstřícnosti některých politiků z ČSSD i KDU-ČSL, tak dohoda Václava Klause s komunisty. Pro mnohé pak znamenala Sokolova porážka velice hořkou zkušeností, protože byla signálem demoralizace, kterou již představovala tzv. opoziční smlouva. Kdybychom v následujících prezidentských volbách nezvolili člověka, který chápe nutnost institučního uspořádání republiky, který je inteligentní, ale chybí mu rozum, jak říkával Jan Sokol, demoralizace by pokračovala. Do čela by se dostal člověk, který chce jen řídit stát a konkurovat vládě bez ohledu na to, co bude po jeho odchodu.