Možná si vzpomínáte na seriál Chlapci a chlapi, dodnes často reprízovaný českými i slovenskými TV kanály. Jedna z dějových linek byla šikana mezi vojáky, mazáci prostě trýznili a ponižovali mladší – tzv. zobáky. Když se jeden z těchto šikanovaných vojáků ozval, kamarád ho poučil, oni to dělají, protože se to tak dělá dle tradičních nepsaných zákonů, až my budeme mazáky, tak to vrátíme zase těm dalším.

Z této historky se propisuje poučení, že ten kdo jedná podle aktuálně platných pravidel, byť zde nepsaných, tak jedná vlastně ospravedlnitelně.

Zpátky do současnosti. Jeden z pilířů obhajoby bývalých soudců, kteří soudili před rokem 1989 a nyní aspirující na vysoké justiční pozice je, že jednali podle tehdy platných zákonů. Jistě, ale podle platných zákonů jednali i soudci za časů nacistického Německa či fašistické Itálie. A i Milada Horáková byla popravena v souladu s tehdy platným a účinným právem.

V rámci fair-play nutno dodat, že gulášový socialismus let osmdesátých v Československu nebyl většinou tak ostrý a zákeřný jako ten v padesátých letech nebo dokonce za časů Hitlerovců. Nicméně jde zde o vyvrácení principu – soudili jsme (či jinak postupovali) podle tehdy platného a účinného práva. Takovou obhajobu nutno odmítnout. Samozřejmě pokud se někdo aktivně vzepřel tehdejšímu režimu a soudil jinak a statečněji, a tedy se tehdejšímu režimu vzepřel, tak ten má morální právo nyní aspirovat na vysoké justiční funkce.

Ve veřejnosti zanechal aktuální výběr ústavních soudců neskutečnou pachuť. Mimo jiné se ozývá satirická kritika, představte si, že by v Německé spolkové republice, jmenovali v roce 1977 soudcem jejich ústavního nebo nejvyššího soudu, právníka, který soudil za časů nacismu. Dodejme, že podobně nepředstavitelné by to bylo i v tzv. Východním Německu (bývalá NDR).

Mějme za to, že alespoň v symbolické rovině by velice prospělo, pakliže by byla přijata, bez zbytečného odkladu, novelizace zákona ve smyslu, že bývalí soudci a prokurátoři, působící před rokem 1989, se dnes nesmí stát soudci našeho ústavního soudu!

Jistě tohle mělo být přijato již dávno, ale pořád lepší pozdě než později, nemyslíte?

Někteří jistě namítnou, k čemu zákon (resp. jeho novelizace) zakazující bývalým soudcům soudícím před rokem 1989 pobyt v Brně v justičním paláci na Joštově ulici pakliže by v praxi dopadal jen na cca 5-10 lidí.

Jistě norma má být obecná, avšak jak víme hodin z právní teorie, samotný fakt, že v realitě dopadá a dopadne předpis jen na nízký počet adresátů, není samo o sobě důvodem pro nepřijetí nebo zrušení takového právní ustanovení.

Ostatně aktuálně schválený Lex Babiš – prakticky reguluje chování asi jen dvou osob v Česku. Takže i zde měřme stejným metrem.

Psáno pro Deník ( Vltava—Labe- Media a.s.), vyšlo 21. 8. 2023

Autor je právní publicista