Mem je pojem poprvé použitý Richardem Dawkinsem pro popsání „kulturní obdoby genu“. Zatímco geny přežívají tím, že je využívají organismy, memy se šíří a mění díky lidské komunikaci a interakci. V obecné rovině lze za memy označit cokoli, co se šíří v rámci kultury či komunikace (od básničky přes typ vtipu až po filosofické systémy). Podobně jako geny, také memy se mohou měnit, kombinovat nebo spolupracovat. Na pomezí memu jsou objevy jako použití ohně, kola, hrnčířství, výroba kovů, ale ty jsou příliš hmotně návodné.

Jedním z prvních memů, které se lidstvem šířily, byla existence bohů. Dělo se něco, co si nedovedli vysvětlit a tak to přisuzovali jiným bytostem s nadpřirozenými schopnostmi. Tím, že nalezli vysvětlení, se jim ulevilo a usnadňovalo jim to život. Mohli tyto události zdánlivě ovlivňovat tím, že prosili bohy a přinášeli jim oběti. Tento mem se vyvinul nezávisle v různých kulturách a byl velmi silný. Jeho zvláštní odrůdou je budhismus, jehož myšlenky a návody vycházejí z člověka, který byl následně zbožštěn. Pohanské náboženství a jeho bozi nabývali velmi pestrých forem a někdy byli bohové striktní a neomylní, jindy se do nich promítaly i lidské nectnosti, jako u plejády bohů na řeckém Olympu.

Až judaizmus víru v bohy racionalizoval, tím že ustanovil jednoho všemocného, s kterým nebylo radno si to rozházet. Byl přísný a neodpouštěl chyby, protože doba byla krutá a s lidmi to po dobrém nešlo. Judaizmus přežil dodnes, ale oproti dobám starozákonním se reformoval. Z něho se odštěpilo křesťanství, které se snažilo strach nahradit láskou a to nejen k bližnímu svému, ale i k nepříteli. Odpuštění místo msty. Fungovalo to jen částečně a proto i křesťanství má svoji hrozbu – zatracení za hříchy. Lidská povaha prostě vyžaduje, aby měl Bůh svůj protipól v Satanovi a existovalo peklo. Z obou těchto memů pak vycházel Mohamed, když r. 662 položil základ islámu. Tato tři monoteistická náboženství jsou nám v Evropě nejbližší, i když po světě existuje spousta dalších. Všimněte si, že za řadou z těchto memů lze vystopovat i nějakého člověka. Starozákonní Mojžíš, Krista lidem zpřístupnil Pavel z Tarsu a islám Mohamed.

Jak to, že pro tyto silné memy byli lidé odhodláni obětovat své postavení, někdy i opustit své blízké a i položit život? Přežily tisíciletí a jen velmi postupně ztrácejí na účinnosti. Vznikaly kvůli nim náboženské války. Charakteristickým rysem většiny z nich je, že nastiňují ráj či ideální stav v budoucnu. Po smrti nebo reinkarnaci. V kontrastu s těžkým životem a nástrahami reality, který vyžadoval neustálé úsilí a vytrvalost. Poskytují naději a to je velmi silný motiv.

Tento rys má i nejmladší zelené náboženství. Je založeno na faktu klimatického oteplování a víře, že ho způsobuje člověk. Musí si tedy odpírat, přinášet oběti, aby zachránil planetu. Jeho vlastní civilizace není primární. Výsledky jeho úsilí poznají až generace za více, než století. Klimatičtí ateisté naopak argumentují silnými přírodními vlivy a nabádají přizpůsobovat se jim.

Kromě memů hlavních se neustále objevují i memy další. Obzvláště ulpívavé jsou memy konspiračních teorií. Každý jistě slyšel o chemtrails z letadel, že Američané přistání na Měsíci nahráli v hollywoodských ateliérech či jak nás chtějí očkováním zotročit. Nebo memy o létajících talířích mimozemšťanů. Vynořují se, mají často jepičí život, aby je vzápětí nahradily memy jiné. Lidská fantazie si v nich libuje a dobře se prodávají.

Dalším silným memem je matematika, která se vyvinula z potřeby kvantifikovat předměty a události. Začínala kupeckými počty a kalendářem a dnes tvoří základ modelů pro pochopení světa. Došla až k abstraktním systémům přístupným jen těm vyvoleným. A přitom je založena na víře, že 1 + 1 = 2. Matematika patří mezi vědy a věda jako taková je také silným memem. Vyvinula se z filozofie a klade si za cíl popisovat a vysvětlovat svět. Proto byla dlouhou dobu nepřítelem náboženství, když byla stejně striktní a vyvracela některé jeho prvky, zejména ohledně stvoření a fungování. Církve časem pochopily marnost boje a tak vědu přijaly s tím, že lidé potřebují vědu i víru. Že jde o dvě různé stránky lidství. Od té doby se obě strany snaží nezasahovat do hájemství toho druhého, ve jménu co je božího bohu a co je císařovo císaři.

Dnes je vlastně věda tím nejsilnějším memem, také nás udivuje svými „zázraky“, kterými nás zahrnuje a překvapuje. Její vyznavači si říkají ateisté. Je základem rozvoje každého státu a jeho vzdělávací soustavy. Je i tou nezbytnou nadějí do budoucnosti, že snad díky vědě i navzdory populační explozi a omezených zdrojích se budeme mít stále lépe. To ale zhodnotí jednou až naši potomci.