Zdá se, že poslední teroristické útoky přinesly do mediálního prostoru nový prvek: O jejich pachatelích se nyní hovoří především jako o duševně narušených jedincích.

Jde bezpochyby o určitou mediální strategii, jak se s fenoménem islamistických útoků vypořádat. Pokud by evropská média byla s to ovlivnit smýšlení islamistů a muslimů vůbec, mohlo by jít o zajímavý pokus, jak ze sebevražedných atentátníků sejmout aureolu mučedníka. Žádného teroristu nepotěší, pokud ho zbytek společnosti bude považovat za blázna. Obávám se však, že pro islamisty představuje autoritu spíše imám v jejich mešitě než západní televize, takže u nich s touto pohádkou neuspějeme.

Nastoupená myšlenková strategie tudíž cílí především na domácí evropské publikum. Říká-li se, že teroristické útoky jsou dílem duševně nemocných lidí, pak z toho jakoby zákonitě vyplývá, že terorismus nemá nic společného s náboženstvím ani s islamistickou ideologií. Ačkoliv některé z posledních útoků neměly islamistické pozadí, v řadě jiných případů je taková interpretace zavádějící.

Existuje jeden výrok, který bývá v posledních letech často opakován; zní: „Islám je mírumilovné náboženství.“ Proč má někdo potřebu toto stále dokola říkat? Je to z toho důvodu, že je to pravda? To nejspíš ne. Nikdo duševně zdravý nebude znovu a znovu opakovat věci, které jsou samozřejmé. Noviny nám nepíší každý druhý den o tom, že dvě a dvě jsou čtyři. Už samotná četnost, s níž je tento výrok pronášen, nám signalizuje, že jde o tvrzení lživé. Zároveň z toho lze vyvodit, že nějaká skupina lidí má mimořádný zájem na tom, aby ostatní přesvědčila o jeho pravdivosti. Někteří řečníci možná usilovně přesvědčují sami sebe.

Nedávno se rozšířila na internetu zpráva, že UNESCO vyhlásilo islám za nejmírumilovnější náboženství na světě. Pokud jsem správně informován, vymyslel si tuto zprávu jistý satirický časopis. Sama skutečnost, že tomu řada lidí uvěřila a brala to jako fakt, je dosti výmluvná.

V duchu tohoto myšlení napsal Jiří Pehe článek pod názvem „Jsme prý ve válce. Ale s kým?“. V článku si napřed položil otázku, proti komu bychom měli bojovat. Na několika příkladech ukázal, že představa války proti terorismu, islamistům či všem muslimům vůbec je absurdní. Dále čtenáře poučil o tom, že útočníci jsou našimi občany a jejich neúspěšná socializace je ve skutečnosti projevem sociální patologie Západu. Nakonec nás oblažil myšlenkou, že žijeme už několik desetiletí pravděpodobně v „nejvíce blahobytném a mírumilovném“ období lidských dějin.

Bylo by možné jeho argumentaci krok za krokem vyvracet. Nejpodstatnější je pochopitelně to, co ve zmíněném článku chybí – namátkou třeba sexuální útoky v Německu nebo skutečnost, že mnohé islámské země terorismus financují. Myslím však, že podstata textu je zřejmá: Je to sebeuklidňující popření reality.

Pro zajímavost bych upozornil na jeden detail – slovní spojení „nejvíce blahobytné a mírumilovné období“. Ono totiž „mírumilovné“ není totéž co „mírové“. Dnešní lidstvo je sice mírumilovné, ale válčí se na Ukrajině, v Sýrii, k tomu připočtěme z nedávné doby Irák, Lybii, Afghánistán, konflikty v bývalé Jugoslávii atd. Říká-li tedy Pehe „mírumilovné“ období, přičemž toto slovo šikovně schovává až za slovo „blahobytné“, zdá se na první pohled, že říká pravdu. Ve skutečnosti čtenářům sugeruje cosi velmi sporného, protože nepozorný čtenář to bude vnímat tak, jako bychom žili v nejvíce „mírovém“ období.

Mimochodem i známé spojení „válka s terorismem“ je svým způsobem pozoruhodný termín, neboť se vyhýbá pojmenování nepřítele. Terorismus je určitý typ boje, resp. určitá strategie. Být ve válce s terorismem je asi tak smysluplné jako být ve válce s dělostřelectvem. Dešifrovat tento pojem je však jednoduché. Mohou nám k tomu pomoci analogie jako „válka se zločinem“, „boj s drogami“ apod. Pojmenování „válka s terorismem“ má signalizovat, že nebojujeme s legitimním nepřítelem, ale s čímsi na úrovni sociální patologie. Nepřítel není reálný člověk, ale jakési čiré zlo a náš boj se stává o to spravedlivější. To je zřejmé sdělení, které se snažil George Bush do zmíněného pojmu zakódovat.

Dosti originální přístup k tomu, jak odmítnout ideologické kořeny islámského teroru, předvedl na Deníku referendum Matěj Žaloudek. Stojí za to ho ocitovat doslova: „Zdá se, že jediné, co zřejmě mají nedávné útoky v Německu opravdu všechny společného, je toxická maskulinita dospívajících frustrovaných mužů. To se zdá být ostatně důležitějším a zajímavějším tématem než donekonečna omílané debaty o islámu.“ Vypadá to skoro jako kouzelnický trik: Z teroristických útoků se před našima očima stává feministická agenda (za zlo na tomto světě můžou muži) a v druhém plánu sociální problém (frustrace).

Nijak nám nepomůže, budeme-li předstírat, že islámský terorismus nemá kořeny v náboženství a ideologii. Osobně si nemyslím, že se muslimské společnosti nemohou v budoucnu reformovat do té míry, že se další islámský terorismus stane nepředstavitelným. Pokud to však porovnáme s dějinami křesťanství, pak taková proměna může trvat nějakých 200 let. Také si nemyslím, že by většina muslimů nebyla v zásadě mírumilovná. To však byla ve 30. letech i většina Němců. Nijak to ale nebránilo tomu, aby např. 90 % sudetoněmeckých voličů dalo svůj hlas politické straně, která podporovala nacismus. (Podle měřítek dnešních multikulturalistů byli přitom Sudetští Němci do československé společnosti dobře integrovaní.)

Mimoběžnost proimigrační a protiimigrační rétoriky se do značné míry projevuje v rozcházejících se předpovědích do budoucna. Zatímco tzv. liberálně laděná proimigrační skupina tvrdí, že integrace imigrantů je technicky řešitelný problém, aniž by připouštěla limity tohoto procesu, její oponenti zde vidí nebezpečí v podobě budoucích násilných konfliktů. Z podstaty věci vyplývá, že proimigrační lobby musí viditelné negativní dopady bagatelizovat a nemůže se explicitně přihlásit k tomu, že by měly být migraci stanoveny nějaké meze.

Podstata věci je však někde jinde. V tomto sporu by nám mělo jít především o to obhájit své právo říci imigraci „ne“. Odmítnout imigranty je koneckonců humánnější než zvát do Evropy davy lidí s očekáváními, která Evropa nemůže naplnit. Sám za sebe nevím, proč bych se měl urážet kvůli tomu, když v Británii někdo říká, že nestojí o levnou pracovní sílu z bývalé východní Evropy. Některé média se mi však snaží nenápadně podsunout, že příznivci brexitu jsou xenofobové a že je to něco proti mně.

Odmítnutí migrace jistě neznamená zřeknutí se závazku poskytnout lidem v nouzi dočasný politický azyl. Naopak: Pokud nikdo nebude zpochybňovat právo občanů odmítat ekonomické migranty, bude mít země jednak větší kapacitu pro pomoc politickým azylantům, jednak i ochota nejširší veřejnosti pomáhat druhým bude větší. Těžko můžete po někom chtít, aby se s druhým podělil o něco, co mu upíráte – tj. vlastní domov, vlastní zemi suverénních občanů.