Nejprve si připomeňme, co pojem veřejnoprávní instituce přesně znamená.

Slůvko veřejno v této složenině připomíná, že instituce je placena veřejností pomocí tzv. cílené daně, tedy koncesionářských poplatků, a někdy ještě i z přesně definovaného objemu inzerce či státní dotace. A právo, tedy zákon, těmto institucím určuje povinnost a rozsah veřejné služby.

Česká televize, o které se v posledních dnech hodně hovoří, je veřejnoprávní instituce, která má svou působnost vymezenou zákonem a její povinností je „poskytovat efektivní, ověřené, všestranně vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů.“

Podle profesorky Marie Kalenské, která přednáší pracovní právo na Karlově univerzitě, se Česká televize, cituji: „Odlišuje od normálního zaměstnání, kde ředitel může zaměstnanci přikázat změnu textu dopisu, nebo dokonce takový text sám upravit. Pokud by se vedoucímu redaktorovi či editorovi nebo moderátorovi zdálo, že neposkytuje informace tak, jak to požaduje zákon, může ho volat k odpovědnosti, nejspíš kárné, nemůže však do jeho tvůrčí práce zasahovat.“ A tak tomu je i v zahraničí. Třeba v Základních pravidlech pro spolupráci s druhou veřejnoprávní televizí ZDF v Německu stojí, cituji: „Na žádném spolupracovníku/spolupracovnici nemůže být požadováno, aby ve vlastním příspěvku, kterého je autorem/autorkou nebo redaktorem/redaktorkou a který odpovídá jeho/jejímu přesvědčení, bylo cokoliv měněno, tedy aby zastupoval/zastupovala jiný názor než vlastní, nebo aby jeho/její názor byl potlačován, za předpokladu, že jeho/její názor je přiměřený a odpovídá pravdě.“

Za předobraz veřejnoprávních vysílačů lze považovat BBC, jak ji definoval tehdy osmatřicetiletý John Reith v roce 1927, když převedl po pěti letech British Broadcasting Company na Corporation. Učinil tak, když si při generální stávce v roce 1926 uvědomil, že jeho stanice nedala stejný prostor stávkujícím a stranila vládě, a zároveň získal dojem, že již dlouhodobě podléhá tlakům majitelů na komercionalizaci vysílané hudby, aby se zvyšovala poslechovost.

Na dodržování těchto přísných pravidel, kterými se veřejnoprávní instituce liší od komerčních médií, dohlížejí rady, které mají od několika až po několik desítek členů. Scházejí se minimálně dvakrát ročně a nejsou honorovaní. Důležitý ale je způsob výběru a volby jejich členů, který představuje hlavní garanci dodržování zmíněných pravidel, tedy aby tyto rady nemohly sloužit vládě či nějakému politickému uskupení.

To je důvod, proč v zemích, kde se tato pravidla v Evropě dodržují, se ustálily většinou dva modely: členy navrhují tři instituce: Sněmovna, Senát a prezident. Nebo, jako třeba v Německu, zákon přesně vymezuje instituce, které do těchto rad mohou delegovat své mediální experty, často univerzitní profesory, což mohou být v některých spolkových zemích i politické strany, zástupci církví, univerzit či občanských sdružení. Takto vybrané experty pak schvaluje Sněmovna, ale pouze formálně: prověřuje, jestli údaje, které o sobě navržení kandidáti uvedli, odpovídají pravdě. Bohužel tento způsob výběru radních jsme ze Západu nepřevzali, a proto někteří experti náš systém považují za poloveřejnoprávní.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel