Jezevec, veverka a zajíc seděli v podzimním slunci na kraji lesa, byla jim zima a hlavně měli hlad. Tak začala nedělní rozhlasová pohádka, kterou jsem se rozhodl vyslechnout v kruhu rodiny. Patrně naivně jsem se dodnes domníval, že zvířátka se vyskytují ve vhodném prostředí právě proto, aby měla co jíst. Kde jinde by se zajíc mohl napást než na kraji lesa, kde jinde by veverka mohla najít nějaká semena k snědku a kde jinde by jezevec mohl nahrabat nějaké kořínky a potom (pokud si ze školy pamatuji, jezevec je všežravec) si dát veverku jako moučník.

Ne tak v této inspirativní pohádce, poslané výchovně Českým rozhlasem malým dětem, budoucím voličům, k dobrému zažití nedělní bašty. V ní pravil jezevec ke svým soudruhům v potravní tísni: „Nevadí, mám nápad, jak se dobře a bez práce najíme a ještě v teple.“ Poté je seznámil se svým nápadem. Namluví lišce, která si přes léto udělala zásoby, že má svátek, a ona je bude muset (v rámci jejich gratulace) pohostit. Události pak nabraly (naštěstí se domnívám, že stále jen v té pohádce) rychlý spád.

Ti tři výtečníci se vypravili za liškoua nejenže jí nakecali, že má svátek, ale dokonce i to, že u vzdáleného lesa na ni čeká lišák, který by ji hrozně chtěl, ale stydí se jí to říct. Chudák liška, která celé léto shromažďovala zásoby na zimu, takže neměla čas na hledání partnera, důvěřivě ponechala doupě napospas samozvaným gratulantům a odběhla vstříc domnělým světlým partnerským zítřkům. Soudruzi jezevec, veverka a zajíc poté svorně sežrali, co mohli, převrátili doupě vzhůru nohama, nabrali si zásoby na zimu a s klidným svědomím opustili liščin brloh.

Pohádka pak byla zakončena obzvláště inspirující větou, kterou bych v pozměněné podobě, ale tom samém smyslu spíše než v pohádce očekával v Komunistickém manifestu či v zakládací listině Socialistické internacionály. „Co na tom, že liška žádného partnera ve vzdáleném lese nenašla, hlavně že se naši tři přátelé měli dnes dobře.“

Po skončení pohádky se na mne podíval můj 17letý syn a vznesl otázku: „Myslíš, že to napsal Paroubek, nebo Filip?“ Ještěže jsem nezanedbával výchovu, blesklo mi hlavou.

Syn pokračoval. „V literatuře jsme se učili, že pohádka je útvar, kde například na rozdíl od balady vítězí nakonec dobro nad zlem. I když prý specifikem českých pohádek je to, že zlo v nich málokdy bývá zničeno, spíše je napraveno. Takže buďme rádi, že to dávali v našem rádiu. Jinde by ti tři soudruzi v rámci rovného přístupu jich všech k potravinám jiných pravděpodobně chudáka lišku rovnou umlátili, tento akt završili budovatelskou písní a zbytek jejích zásob rozházeli po lese,“ dokončil chlapec svoji úvahu.

Musím však bohužel konstatovat, že takového „rozklíčování“ stupidního příběhu je schopen pouze člověk s poctivou dennodenní přípravou, respektive zájmem rodičů o vysvětlování současného stavu naší společnosti a jeho zákonitostí. Té se však většině mladé generace, s ohledem na zaměstnanost jejich rodičů a zájmem o vlastní potomstvo, jaksi nedostává.

Takže se pak nesmíme divit.

P. S. Děkuji tímto Českému rozhlasu za výchovu naší mládeže. Předpokládám, že podobných mravoučných až inspirujících pohádek, jak zatočíme s těmi, co si na náš úkor nakeťasili, má v zásobě více a že se již brzy dočkáme i nových verzí, ve kterých se, na základě mnoha žádostí zaslaných celými pracovními kolektivy, dočkáme přísnějšího a spravedlivějšího trestu pro lišku a jí podobné spekulanty, kteří svými nezodpovědnými činy přímo ohrožují naši demokratickou společnosti.