Važme si novinářů, i blbě se tázajících. Podněcují odborníky k odpovědím na otázky, které by je jinak ani ve snu nenapadly.

Nedávno jsem se podíval na rozhovor moderátorky (nebudu jmenovat) s biologem Davidem Storchem na téma vymírání hmyzu. Ročně prý vymizí asi 2,5 % druhů hmyzu. No. Tohle číslo je konsenzus (a tedy kompromis a pouhá hypotéza) mnoha vědeckých studií. Každopádně to, že hmyzu celosvětově ubývá, odborníci zaregistrovali už před nějakými dvaceti lety, a kdo si všímá, ten vidí. Konec konců i docent Konvička, ještě než se vydal za politickou kariérou, dělal užitečnou práci na poli ochrany mizejících druhů motýlů. V rozhovoru pak padaly prudce inteligentní otázky: „Co s tím vymíráním vy vědci budete dělat?“ „Za jak dlouho všechen hmyz vyhyne? Přece jednou to podle těch čísel nastat MUSÍ!“ „Co bude, až ten hmyz vyhyne?“

Trpěl jsem při poslechu velice a myslel si cosi o tom, že na rozhovor s biologem by neměli posílat humanitně (nebo jak vlastně) vzdělaného žurnalistu. Rád jsem kolegovi Storchovi odpustil jeho myšlenkovou zkratku, že úbytek v ročních procentech vede pouze k posloupnosti, která sice končí v nule, ale až v nekonečnu a pouze limitně, takže nikdo netvrdí, že opravdu všechen hmyz vyhyne. Chápal jsem jeho pokus o relativizaci onoho „tvrdého“ čísla poukazem na to, že sice druhů hmyzu ubývá, ale kůrovce u nás momentálně přibylo. Vnímal jsem, jak on sám cítí nereálnost a planost politického návrhu, aby na naší planetě polovina souše byla vyhrazena „divoké přírodě“ a druhá lidstvu. No prostě debata dvou míjejících se vnitřních světů.

Proč si přesto myslím, že i takového rozhovory jsou užitečné? Nutí k zamyšlení. Sám jsem ve svém veselém životě mockrát stál střídavě na obou stranách mikrofonu. Jak bych se ptal já? Jak bych odpovídal já? Jak by se mělo odpovídat, aby moderátorka pochopila? Nebyly její mimoňovské otázky ve skutečnosti reprezentativním vzorkem většinové populace a nebyly tudíž užitečnější než otázky, které by kladl fundovanější redaktor? Kolik podobných rozhovorů už jsem vyslechnul, ale nejsa v dané oblasti ani trochu odborníkem, nepochopil jsem absurditu kladených otázek?

Být poučeným a kriticky myslícím laikem, co bych si z informací dr. Storcha zapamatoval? Hmyzí druhy začaly celosvětově vymírat o něco více, než je normální, ale to číslo 2,5 % je jen takový odhad, který za deset let nemusí platit. Zdá se, že za tím vězí celosvětový rozmach zprůmyslněného zemědělství s gigantickými monokulturami obilí, řepky, kukuřice, kávovníků, olejových palem, zelené píce a tak dále. Problém je ve zrůdné velikosti a homogenitě osetých ploch a v likvidaci struktury půdy umělými hnojivy a těžkými stroji (a v následné erozi, dodávám já). I současné lesy jsou celosvětově stále více monokulturami. Asi je problémem i celosvětová změna klimatu. Jestliže politici prosazují vizi půl rozlohy přírody na půl plochy pro lidstvo, je dobré říci, že rozumně obhospodařovaná zemědělská půda je také součástí přírody. A že i v národních parcích mohou a mají žít v poněkud upraveném režimu lidé. A že lidstvo už beztak bláznivě opouští venkov a stěhuje se do městských aglomerací, kde navíc nacházejí útočiště i tisíce živočišných a rostlinných druhů včetně těch hmyzích. A hlavně, že tu nejde o záchranu nějakých brouků a motýlů, ale fungujících procesů v rámci celé přírody. Prostě úplně jiná kategorie problému, než když výskyt chřástala polního blokoval dálnici D8.

A jak nakonec vyzněl celý rozhovor pro nepoučené laiky? Zanedlouho vyšel na webu článek, který je vlastně jakýmsi referátem o onom rozhovoru. I tím se někteří novináři živí. Je jich moc a něčím se živit musí. Redakce požadují články, do kterých lze vsunout dostatek prokliků na reklamu. Co se v něm lze dočíst? Že hmyzu ubývá o 2,5 % ročně. Ale že hmyz nevyhyne, protože například kůrovců přibylo. Že se má polovina souše ponechat přírodě. Tato jednotlivá izolovaná fakta dr. Storch skutečně víceméně v takovéto podobě řekl. Jsou tedy v této podobě pravdivá? Autor už ani nekladl otázky, ani nehledal doplňkové zdroje. Jeho hodnota je stejná, jako všech školních referátů a bakalářských prací psaných stylem: ctrl c, ctrl v, plus drobné úpravy slovosledu.

Proto jsem na začátku vyslovil domněnku, že bychom si měli vážit práce novinářů, kteří se ptají tak, že si udělají přípravu, zajistí a vedou rozhovor tak, aby naplnil vymezený prostor a pokryl dle jejich svědomí co nejlépe zadanou problematiku. A to i když nakonec rozhovor nijak oslnivě nedopadne. Protože poctivě vedený rozhovor má nějaký svůj přínos téměř vždycky. A protože jsou i horší novinářské zločiny: skryté PR a product placement, čerpání z cizích článků, rozhovory zcela nepřipravené. A ve srovnání s nimi je například moje umanutost začínat tolik vět spojkou „a“ úplná lapálie.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin