19.10.2019 | Svátek má Michaela


KULTURA: K diskusi o dotovaných divadlech

24.7.2008

IV. Divadla a krásná umění (z pamfletu Co je a co není vidět 1850)

Má stát podporovat umění prostřednictvím subvencí?

Jistě je zde možné říci mnoho pro i proti.

Ve prospěch subvenčního systému lze uvést, že umění prohlubuje, povznáší a poetizuje duši národa, že ji odpoutává od zaujatosti materiálními věcmi, jelikož jí dává cit pro krásno; tím příznivě působí na mravy, způsoby a obyčeje lidí a dokonce i na jejich průmysl. Je otázka, co by bylo s hudbou ve Francii bez Théâtre-Italien a bez Konzervatoře, jak by na tom bylo dramatické umění bez Théâtre-Français a malířství a sochařství bez našich sbírek a musejí. Můžeme jít dále a tázat se, zdali bez soustředění krásných umění na jednom místě - a tedy také bez jejich subvencování - by se byl vyvinul tento vybraný vkus, který je vznešeným údělem francouzské práce a způsobuje, že její výrobky si vynucují pozornost po celém světě. Pokud jsou patrny tyto výsledky, nebylo by velikou neopatrností, kdyby se všichni občané zřekli placení tohoto skromného příspěvku, který konec konců zajišťuje francouzskému národu v očích Evropy jeho nadřazenost a slávu?

Proti těmto a mnoha jiným důvodům, jejichž závažnost nepopírám, lze uvést jiné důvody, a sice neméně závažné. Někdo by mohl především říci, že zde existuje otázka distributivní spravedlnosti. Jestlipak právo zákonodárce zasahuje tak daleko, aby byl oprávněn snížit mzdu řemeslníka kvůli zvýšení zisku umělce? Pan de Lamartine pravil: „Jestliže zrušíte subvenci nějakému divadlu, kde se pak zastavíte na této cestě – nebudete logicky přinuceni zrušit též naše univerzitní fakulty, naše muzea, ústavy a knihovny?“ Bylo by lze odpovědět: Jestliže budete poskytovat subvence všemu, co je dobré a užitečné, kde se pak zastavíte na této cestě - nebudete logicky přinuceni financovat ze státního rozpočtu též zemědělství, průmysl, obchod, dobročinnost a školství? A navíc, máme opravdu jistotu, že subvence prospívají pokroku v umění? Tato otázka ještě zdaleka není vyřešena a nadto můžeme vidět na vlastní oči, že pokud nějaká divadla prosperují, tak jsou to ta, která žijí z vlastní činnosti. A konečně, když se povzneseme k obecnějším úvahám, zjistíme, že potřeby a tužby dávají vznikat dalším potřebám a tužbám, takže dochází k jejich vzestupnému pohybu do stále vytříbenějších a kultivovanějších sfér, a to v té míře, v jaké je veřejné bohatství umožňuje uspokojovat; zjistíme také, že vláda se nesmí vměšovat do této souvztažnosti, protože by při dané velikosti národního bohatství nemohla stimulovat luxusní průmysl z daňových výnosů, aniž by tím poškodila průmysl produkující statky nezbytné potřeby, což by znamenalo narušení přirozeného pokroku civilizace. Lze též pozorovat, že takové umělé přesouvání potřeb, vkusu, práce a obyvatelstva přivádí národy do nejistého a nebezpečného postavení, kterému schází pevný základ.

Probereme teď několik důvodů uváděných odpůrci státního zasahování, které se týkají domněnek občanů o pořadí, v němž by měly být uspokojovány jejich potřeby a tužby, a v důsledku toho též řízeny i jejich aktivity. Přiznávám se, že náležím k lidem, kteří mají za to, že výběr a impuls má přijít zdola, a nikoli shora - od občanů a nikoli od zákonodárce; zdá se mi, že opačná nauka vede k destrukci svobody a lidské důstojnosti.

Je však známo, z čeho je - na základě jistých dedukcí, právě tak chybných jako nespravedlivých - obviňován ekonom? Když zavrhujeme subvence, znamená to prý, že zavrhujeme samotnou věc, o jejíž subvencování se jedná, a že jsme nepřáteli všech druhů činností, poněvadž žádáme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné a jednak aby nalézaly svou odměnu samy v sobě. Jestliže tedy žádáme, aby stát nepodporoval z daní náboženské záležitosti, jsme prý ateisté; chceme-li, aby stát nepřispíval z daní na vzdělání, nenávidíme prý osvětu jako takovou. Řekneme-li, že stát by z daní neměl uměle zvyšovat hodnotu půdy nebo činit totéž v nějakém průmyslovém odvětví, jsme nepřáteli vlastnictví a práce.

A když se domníváme, že stát nemá subvencovat umělce, tak jsme barbaři, kteří soudí, že veškeré umění je zbytečné.

Protestuji ze všech sil proti těmto dedukcím. Je nám velice vzdálena absurdní myšlenka zničit náboženství, vzdělání, vlastnictví, práci a umění, když žádáme, aby stát chránil svobodný rozvoj všech druhů lidské činnosti, aniž by přitom vydržoval jedny na úkor druhých. Právě naopak si myslíme, že všechny tyto živé síly lidské společnosti by se harmonicky rozvíjely pod vlivem svobody, že žádná z nich by se nestala - jak jsme tomu dnes svědky - zdrojem zmatků, zneužívání, tyranie a nepořádku.

Naši odpůrci si myslí, že když nějaká činnost není ani subvencována, ani reglementována, tak se tím prostě likviduje. My si myslíme pravý opak. Jejich víra se upíná k zákonodárci, a nikoli k lidstvu. My věříme v lidstvo, a nikoli v zákonodárce.

Pan de Lamartine tedy pravil: „Ve jménu tohoto principu (tj. zrušení státních subvencí - J. P.) bychom museli zrušit veřejné výstavy, které této zemi dělají čest a přinášejí bohatství.“

Odpovídám panu de Lamartine: Z vašeho hlediska nesubvencovat znamená zrušit, jelikož vaší výchozí premisou je, že vše existuje pouze z vůle státu, z čehož vyvozujete, že žít může pouze to, čemu daně umožňují život. Avšak já obrátím proti vám příklad, který jste sám vybral, a ukáži vám, že největší a nejvznešenější ze všech výstav, výstava založená na nejliberálnější a nejuniverzálnější myšlenkové koncepci - a mohl bych si dokonce posloužit i výrazem „všelidská“, což zde není žádnou nadsázkou - je výstava připravovaná v Londýně2, jediná, do které se nevměšuje žádná vláda a která není financována z žádné daně.

Když se vrátíme ke krásným uměním, mohl by někdo, opakuji, uvést přesvědčivé důvody pro systém subvencí i proti němu. Čtenář pochopí, že vzhledem ke speciálnímu předmětu tohoto spisu nemusím tyto důvody ani vykládat a ani se rozhodovat, který z nich bych si měl vybrat.

Avšak pan de Lamartine uvedl již předem jeden argument, který nemohu přejít mlčením, jelikož zcela přesně zapadá do rámce této ekonomické studie.

Praví:

„Ekonomická otázka v záležitosti divadel se dá shrnout do jediného slova: práce. Málo záleží na povaze této práce; je to práce stejně plodná, stejně produktivní, jako je tomu v povaze každé práce, kterou národ vykonává. Divadla, jak víte, dávají ve Francii práci a mzdu osmdesáti tisícům dělníků všeho druhu, malířům, zedníkům, dekoratérům, krejčím, stavitelům atd., kteří vnášejí život a pohyb do mnoha čtvrtí tohoto hlavního města, a to je příčinou, proč se dovolávají vašich sympatií!“

Vašich sympatií! - Přeložte si to: vašich subvencí.

A dále:

„Požitky Paříže zajišťují práci a spotřební statky pro venkov, luxus bohatce je mzdou a chlebem pro 200 000 dělníků všeho druhu, které živí onen tak mnohotvárný průmysl sloužící divadlům po celé rozloze naší republiky a kteří z těchto vznešených požitků, jež činí Francii slavnou, mají živobytí pro sebe, pro své rodiny a své děti. Jsou to právě oni, komu dáte těch 60 000 franků.. (.Velmi dobře! Bravo!. Nesčetné projevy souhlasu.)

Co se mne týče, jsem nucen říci: Velmi špatně! Velmi špatně! - přičemž samozřejmě omezuji dosah tohoto soudu pouze na ekonomický argument, o který se zde jedná.

Ano, těch 60 000 franků nebo alespoň jistá část této sumy se opravdu dostane k dělníkům pracujícím pro divadla. Několik drobků se zajisté může cestou ztratit. Kdybychom věc prozkoumali víc zblízka, možná bychom dokonce objevili, že na cestě zabloudí větší část koláče; dělníci budou mít velké štěstí, jestliže jim zbude několik drobečků. Chci však připustit, že celá subvence připadne malířům, dekoratérům, krejčím, kadeřníkům atd. To je to, co je vidět.

Odkud však přichází tato subvence? Zde je rub otázky, který je právě tak důležitým předmětem zkoumání jako její líc. Kde je zdroj těch 60 000 franků? A kam by se dostaly, kdyby je hlasování zákonodárců nebylo nejdřív dirigovalo do rue Rivoli3 a pak do rue Grenelle? To je to, co není vidět.

Zajisté se nikdo neodváží tvrdit, že samotné hlasování zákonodárců je tím, co způsobuje, že se tato částka vylíhne v hlasovací urně; že jako taková představuje čistý přírůstek k národnímu bohatství a že bez tohoto zázračného hlasování by se oněch 60 000 franků stalo něčím navždy neviditelným a nehmatatelným. Je nutné připustit, že vše, co většina může učinit, je rozhodnout, že se peníze odněkud vezmou, aby byly zase poslány někam jinam a aby se jim dostalo jistého určení jen na tom základě, že jim bylo znemožněno naplnit jiné určení.

Pokud se vìci mají takto, je zřejmé, že poplatník, který platí daň ve výši jednoho franku, již nemůže tímto frankem svobodně disponovat. Je jasné, že bude zbaven možnosti uspokojit své potřeby v míře odpovídající hodnotě jednoho franku, a že i dělník, který by mu toto uspokojení mohl obstarat, bude připraven o mzdu ve stejném rozsahu.

Nedělejme si tedy dětské iluze a nevěřme, že hlasování ze dne 16. května něco přidává k národnímu blahobytu a zaměstnanosti. Provede pouze k realokaci užitků a realokaci mezd - to je vše.

A když bude řečeno, že ono hlasování nahradí uspokojení potřeby jistého druhu a jistý druh práce uspokojením takových potřeb a takovými pracemi, které jsou urgentnější, mravnější a rozumnější? Mohl bych bojovat i na tomto terénu. Mohl bych říci: Když vyrvete 60 000 franků poplatníkům, snížíte mzdy zemědělských dělníků, nádeníků, kopáčů, tesařů, podkovářů a zvýšíte o stejnou částku mzdy zpěváků, kadeřníků, dekoratérů a krejčích. Nic však nedokazuje, že tato třída je důležitější než ta předešlá. Pan de Lamartine to nedokazuje. Sám praví, že divadelní práce je stejně plodná, stejně produktivní jako každá jiná práce (a ne více), proti čemuž by se stále ještě dalo namítat, neboť nejlepším důkazem, že divadelní práce není tak plodná jako jiná práce, je skutečnost, že právě k této jiné práci se vznáší apel, aby subvencovala práci divadelní.

Avšak toto srovnávání vnitřní hodnoty a záslužnosti u různých druhů prací není předmětem této úvahy. Veškerým mým úkolem zde je ukázat, že pokud pan de Lamartine a ti, kdož aplaudovali jeho argumentaci, viděli levým okem výnosy získané dodavateli divadelníků, měli také vidět pravým okem ušlé výnosy u dodavatelů poplatníků; jelikož tak nečinili, vystavují se výsměchu, poněvadž chybně pokládali realokaci za zisk. Jestliže by byli ve své doktríně důslední, žádali by subvence donekonečna; neboť co platí o jednom franku a o 60 000 francích, platí za stejných okolností také o miliardě franků.

Když se jedná o daně, pánové, dokažte jejich užitečnost důvody, jež stojí na pevném základě, nikoli však tímto nešťastným tvrzením: „Veřejné výdaje poskytují obživu dělnické třídě.“ Toto chybné tvrzení zastírá podstatnou skutečnost, že totiž veřejné výdaje fungují vždy jako substitut soukromých výdajů a že v důsledku toho poskytují živobytí jednomu dělníku místo jinému, avšak ničím nepřispívají k údělu dělnické třídy, pokud ji chápeme jako celek. Vaše argumentace je na výši poslední módy, avšak je zcela absurdní, protože vaše rozumování není s to podat rozumný důvod.

Výňatek z kapitoly „Soukromé a veřejné služby“ (Ekonomické harmonie 1850)

....

Základní otázka, která vyvstává při studiu politických věd je tedy tato: Které ze služeb by měly být ponechány soukromé aktivitě? A které by měly spadat do domény veřejné či kolektivní aktivity?

Tato otázka obnáší následující: Uvnitř velkého kruhu, který nazýváme „společností,“ co má být uzavřeno do menšího kruhu, který nazýváme „vládou“?

Je evidentní, že tato otázka spadá do oblasti zájmu politické ekonomie, protože vyžaduje srovnávací studii dvou velmi odlišných forem směny.

Teprve až bude tento zásadní problém vyřešen, tak lze přejít k dalšímu: Jak by měly být veřejné služby správně a efektivně zorganizovány? Nebudeme se zde nyní zabývat touto otázkou, která plně spadá do kompetence vlády.

….

V první řadě, existuje nějaký princip, který by nám pomohl určit, jaké služby mohou být legitimně svěřeny státu a jaké by měly zůstat ve sféře soukromé aktivity?

Vládní aktivita ve své podstatě vždy obsahuje přinucení. Nezbytně uplatňuje doktrínu compelle intrate. Ubírá se cestou zákona, jemuž se musí lidé podřídit, protože zákon implikuje potrestání. Nevěřím, že by někdo zpochybňoval tyto premisy, neboť mají podporu té nejvyšší autority – universální praxe. Všude to jsou zákony a fyzická síla, které přivádějí neposlušné zpět do řady.

A toto je bezpochyby původ axiomu, kterého se dovolávají ti, kteří ztotožňují vládu se společností ve víře, že obojí je pouze záležitosti konvence: „Lidé sdružující se ve společenství, obětovali část své svobody, aby zachovali zbytek.“

Očividně je tento axiom nepravdivý, pokud je aplikován na dobrovolné transakce. Když si dva lidé ke svému vzájemnému prospěchu směňují služby nebo dobrovolně spojí své úsilí, kde vidíte obětování svobody v takovém uspořádání? Čí svoboda se takto obětuje?

Takže můžeme prohlásit: Člověk obětuje část své svobody, aby zachoval zbytek nikoliv když se spojí s ostatními ve společenství, ale když se podřídí vládě, protože toto je způsob působení vládní moci.

I s touto modifikací by byl tento takzvaný axiom chybný, pokud by se vláda udržela ve svých legitimních mezích.

Jaké jsou tyto meze?

Jejich rozsah a jejich omezení jsou dány touto zvláštní charakteristikou působení síly jako nezbytného doplňku. Takže prohlašuji: Vláda jedná pouze na základě silové intervence, tudíž její činnost je legitimní jedině tehdy, když je legitimní užití síly.

Síla může být legitimně užita nikoliv k tomu, aby omezila svobodu, ale aby jí ochránila.

V jakých případech je tedy užití síly legitimní? Já věřím, že existuje pouze jediný takový případ: případ legitimní obrany. Pokud je tomu tak, pak ospravedlnění pro vládu bylo nalezeno, stejně jako racionální limit jejích práv.

Jaké je právo jednotlivce? Právo vstupovat do svobodných a dobrovolných transakcí s jeho bližními, kteří mají následkem toho stejná práva. Kdy je toto právo porušeno? Pokud jedna ze stran naruší svobodu druhých. V takovém případě je nesprávné říkat, jak se to bohužel často děje: „Tyto excesy jsou zneužitím svobody!“ Měli bychom správně říkat: „Svoboda chybí, svoboda byla zničena!“ Je zde bezpochyby zneužití svobody, pokud se soustředíme pouze na agresora; ale zničení či narušení svobody pokud vezmeme v úvahu oběť, nebo pokud zkoumáme fenomén v jeho celistvosti.

Právem každého člověka, jehož svoboda, vlastnictví nebo práce byly napadeny je bránit se, i s použitím síly; a toto právo mají a vykonávají všichni lidé, všude a kdekoli mohou.

Toto je původem práva, jakéhokoli množství lidí a jakkoli sdružených dohromady, bránit, i s použitím spojených sil, svobodu a vlastnictví jednotlivců.

Jednotlivec nemá žádné právo užít sílu za jakýmkoliv jiným účelem. Já nemohu legitimně svou silou nutit své spoluobčany, aby byli pracovití, skromní, šetrní, velkorysí, kulturní, vzdělaní či zbožní. Mohu je nutit jen aby byli spravedliví.

Z toho samého důvodu, kolektivní síla nemůže být legitimně použita, aby podporovala lásku k práci, skromnost, šetrnost, velkorysost, kulturnost, vzdělanost, náboženskou víru. Může být využita jedině k tomu, aby podporovala vládu spravedlnosti, aby bránila práva a svobodu každého člověka.

Pokud nemá k něčemu právo jednotlivec, z nichž se skládá kolektiv, jak ho může mít národ či vláda, na níž jednotlivci pouze delegovali část svých práv? Jak může jednotlivec delegovat právo, které nemá?

Užití síly mezi jednotlivci je legitimní pouze v případě legitimní obrany. Kolektiv jednotlivců může užít sílu pouze s tímtéž omezením.

Je podstatou vlády jednat se svými občany z pozice síly. Tudíž nemůže mít žádné jiné racionálně odůvodněné funkce než legitimní obranu práv jednotlivce; může být povolána pouze jako strážce svobody a vlastnictví všech občanů.

Takže vláda musí dohlížet na veřejnou bezpečnost, spravovat veřejný majetek a vybírat daně.

Toto jsou, jak věřím, racionální limity, v nichž musí být vládní funkce udrženy nebo do nichž musí být redukovány.

Vím, že tento názor je v rozporu s několika široce přijímanými myšlenkami.

„Cože!“, vykřiknou lidé, „navrhujete zredukovat úlohu vlády do role soudce a policisty? Chcete jí zbavit veškeré iniciativy? Chcete jí zakázat, aby podporovala literaturu, umění, obchod, mořeplavbu, zemědělství, vzdělání, mravní a náboženské ideje? Zbavil byste se veškerého ušlechtilého úsilí, které otvírá lidstvu cestu k pokroku!“

Těm, kteří vyjadřují podobné názory, bych rád položil několik otázek.

Kam Bůh vložil motivační impuls k lidskému jednání a dychtění po pokroku? Do všech lidí nebo jen do těch, kteří obdrželi nebo si pro sebe uzurpují mandát zákonodárce či autoritu byrokrata? Nenese snad každý z nás sám v sobě tu nespoutanou motivační sílu, které říkáme touha? A jakmile jsou naše základní materiální potřeby uspokojeny, nevznikají snad v nás nové touhy vyššího řádu, které se neustále formují a rozšiřují? Přechází snad láska k umění, k literatuře, k vědě, k morálním a náboženským pravdám, žízeň po poznání ze společnosti na jednotlivce, čili z abstraktního pojmu k reálným lidem, z verbálního symbolu k cítícím živým bytostem?

Pokud začnete od absurdního předpokladu, že vláda je morálně aktivní silou a lidé jsou pasivní, nevydáváte snad morálku, názory, bohatství, všechno z čeho se sestává život jednotlivce, na milost a nemilost lidem, kteří se jeden po druhém dostávají k moci?

Mimo to, odkud stát vezme zdroje, aby dokázal vykonat ty ohromné úlohy, jež mu svěřujete? Nemusí snad sebrat všechno, co utratí až do posledního centimu, od samotných občanů? Pokud tedy stát žádá individuální občany o prostředky na uskutečnění svých projektů, tak to přece znamená, že individuální občané již vyprodukovali tyto prostředky. Je tudíž rozporné předpokládat, že individuální občané jsou pasivní a neteční. Protože za jakým účelem vyprodukovali a vytvořili všechny tyto zdroje? Jedině za tím účelem, aby uspokojili svoje potřeby. Co udělá stát, když vztáhne ruku po těchto zdrojích? Přerozdělí je. Vezme je od člověka, který si je vydělal a dá je člověku, který na ně nemá žádné právo. Nespravedlnost je organizována a stává se systémem.

Bude jistě řečeno, že přerozdělením zdrojů dojde k očištění a morálnímu povznesení, že bohatství, které by jednotlivec promrhal na potřeby nižšího řádu, stát přesměruje na daleko morálnější účely. Kdo si ale troufne tvrdit, že je výhodné zasáhnout násilím, silou, loupeží, do přirozeného řádu, ve kterém se lidské potřeby a touhy vyvíjejí, že je morální vzít chléb hladovému rolníkovi za účelem pořádání divadelních představení pochybné kvality pro měšťany?

Můžeme poukázat na to, že kdyby namísto zákona byla taková loupež spáchána přímo, jejich argumenty by ztratily svou moc. Pokud byste Vy osobně ukradl frank z něčí kapsy a koupil si za něj lístek do divadla, dovolil byste si říct na svou obhajobu: „Příteli, tento frank utracený za umění prohloubí, povznese, zušlechtí a zpoetizuje ducha národa? “

Určitě to tedy není malé množství zákonů a veřejných činitelů – jinými slovy řečeno malé množství veřejných služeb – kvůli čemu se musíme obávat revolucí. Docela naopak: je to přemnožení zákonů, byrokratů, a veřejných služeb. Protože, v jejich samotné podstatě, veřejné služby, zákon, který je reguluje, moc která je zajišťuje, nejsou nikdy nestranné. Mohou a měly by být rozšiřovány bez nebezpečí a dokonce výhodně, pouze natolik, nakolik je to nezbytné pro zajištění spravedlnosti pro všechny; za touto hranicí se stávají toliko nástroji legalizovaného útlaku a loupeže, příčinou nepořádku a podnětem k revolucím.

Mám mluvit o korupci a amorálnosti, která vstoupila do politiky od okamžiku, kdy byl v principu dán zákon do služeb jakéhokoli loupeživého impulsu? Navštivte Národní shromáždění, když je na programu rozdělování výhod, subvencí, podpor, tarifů. Všimněte si s jakou nestydatostí se každý snaží zajistit si pro sebe co největší podíl z loupeže, kterou by se měl snažit zastavit jakožto jednotlivec. Člověk, kterého bych považoval za banditu, kdyby se mě snažil s pistolí v ruce na hranicích zabránit v obchodu, který je v mém zájmu, nemá skrupule hlasovat pro zákon, který nahradí jeho soukromou sílu silou veřejnou a vystaví mě na veřejné náklady tomu samému omezení. Jaký to chmurný pohled na Francii dnešních dnů! Všechny třídy trpí a místo toho, aby požadovaly odstranění veškerého legálního loupení a pro všechny budoucí časy, obrací se k zákonu řka: „Ty, který můžeš cokoli, Ty, který máš k dispozici sílu, Ty, který můžeš obrátit špatné na dobré, olup ostatní třídy v můj prospěch. Přinuť je, aby ode mě nakupovaly nebo mně platily subvence nebo ať mi půjčí bezúročně peníze, etc., etc.“

Tak se stal zákon velkou školou demoralizace; a jestliže by nás něco mělo překvapovat, pak je to skutečnost, že množství soukromých krádeží neroste ještě rychleji než roste, když byl morální smysl v národě převrácen i jeho vlastní legislativou.

Nešťastný, třikráte nešťastný je národ, ve kterém padají takové otázky; kde nikoho nenapadne zajistit zákonem vládu spravedlnosti; každý z něj touží učinit pouze nástroj loupení ve svůj vlastní prospěch, kde se intelektuální schopnosti každého soustředí pouze na hledání ospravedlnění pro loupež v jejich přímých a vedlejších důsledcích!

(zaslal Finist)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.