V listopadu 1951 vstoupila v platnost Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti o úpravě poměrů rodinných příslušníků vesnických boháčů. Pod tímto eufemickým názvem se skrýval další krok komunistické strany k absolutní vládě nad naší zemí. Letos uplyne od tohoto zločinu 70 let.

Poúnorový režim se postupně vypořádával s těmi, kdo mysleli svobodně, byli silné osobnosti a mohli ovlivňovat svoje okolí. Na řadu přišli důstojníci - zvláště členové RAF -, právníci, pedagogové středních i vysokých škol, kněží a sedláci.

Proč právě také sedláci novému režimu tolik vadili? Protože byli po dlouhá léta páteří, mozkem a duší českého venkova. Protože byli dobrými hospodáři, dobrými zaměstnavateli, a proto také respektovanými a váženými občany. Protože díky tvrdé práci, staletým tradicím, vazbě k půdě a krajině v nich bylo zakořeněno, co je to svoboda a svobodný život. Sedláci, hospodařící na své půdě po staletí, na půdě, kde znali každou brázdu, každou cestu, každý keř na mezi, byli tou největší překážkou na cestě k vytvoření beztvaré masy, do které se snažil komunistický režim obyvatele naší země uhníst.

Proto také velmi důkladně, tvrdě a důsledně likvidoval selské rodiny. Nejdříve předepsal vysoké, nesplnitelné kontingenty, pak zabavil majetek, hospodář byl odvezen k výslechu a většinou uvězněn. Rodina byla vystěhována nejlépe do vzdáleného pohraničí. Takových rodin bylo v naší zemi podle ještě ne úplně dopracovaných pramenů kolem pěti tisíc, snad ještě víc.

Toto všechno je už ale známo. O tom už se může mluvit, psát, historikové mohou bádat a popisovat. To všechno už s může.

Ve výše uvedeném zaznělo několikrát slovo komunismus, komunistický. Ano, byla to rudá, nemilosrdná, totalitní ideologie, která pod krásnými slovy o lidské solidaritě prováděla ty nejhorší skutky.

Ale současné století by přece nemohlo být tak kruté, aby lidi zbavovalo dokonce i životů. Pod hlavičkou této ideologie, této strany, vidíme dnes u nás šedovlasé, bodré tatíky, kteří vypadají celkem neškodně. A nejen od nich také často slyšíme, že bychom přece neměli bojovat minulé války.

Ale komunistické myšlenky nejsou minulé a šedovlasé. Ty myšlenky jsou velmi čilé. Snadno vnikají do mladých hlaviček a jsou sdělovány docela hezkými dívčími ústy zástupců některých stran v parlamentu. A proto jakmile slyšíme, že něco bude spravedlivě rozděleno, že zákon nám něco zařídí, že někdo bude mít vyšší kompetence, že bude lepší ochrana před… Před kým vlastně? Před námi samými? Jakmile tedy uslyšíme taková bohulibá slova, měli bychom zpozornět. Každá bohulibost totiž něco stojí. A to nejen peníze, ale hlavně kus naší svobody. Té svobody, kterou jsme celých dvacet let po Listopadu užívali a která je nám dnes ubírána krok za krokem, kousíček po kousíčku.

A také proto byl v pátek 17. září odhalen v krajině pod horou Říp památník Akce Kulak. Nikoli proto, aby zdobil krajinu, ale hlavně proto, aby nebylo zapomenuto. Aby každý, kdo projde kolem, měl možnost se dozvědět, že to cizí slovo kulak je velmi podivné. Je synonymem pro dobu, která byla podivná, byla špatná, byla krutá, byla trestuhodná, byla zločinná.

Setkání při příležitosti odhalení památníku nebylo politickým mítinkem. Ale kromě několika stovek bývalých i současných sedláků a jejich rodin bylo přítomno i několik ústavních činitelů. A jim byla adresována slova: „Vážení a milí, my nestojíme o to, abyste každý náš krok upravovali zákonem. My umíme chodit sami. My nechceme, abyste každé naše slovo podle jakéhosi zákona kontrolovali ne proto, zda je napsáno správným pravopisem, ale zda obsah nevybočuje z předepsaných regulí. Toho jsme se přece zbavili krátce po Listopadu odstraněním cenzury. My nechceme, aby byly uplatňovány nesmysly typu gender. My víme, že děti mají a potřebují mámu a tátu. My nechceme, aby vstoupily v platnost podmínky přehnaného Green Dealu. Pro životní prostředí jsme udělali za poslední desetiletí hodně a děláme i nadále. Ale podle svých schopností a také finančních možností. My přece nechceme ožebračit národ.

My chceme, a k tomu vás také vyzýváme, abyste dobře pracovali pro svoji- naši zemi, pro svůj-náš národ, pro svoji-naši vlast. Abyste pracovali pro její bezpečí, pro její prosperitu a pro její dobré jméno. My nechceme, abyste pouze implementovali myšlenky, které vznikají ve skleněných, klimatizovaných palácích vzdáleného města.

My chceme, abyste nám nechali a neubírali to, co všem sedlákům bylo a je blízké a vlastně samozřejmé: abyste nám pod jakoukoli bohulibou záminkou (vyjádřenou třeba úžasnými unijními dotacemi), nebrali svobodu!“

Památník pod Řípem je také památníkem toho, že naše země přišla v 50. létech o obrovský potenciál lidí, kteří nemohli-nesměli pro svoji zemi dělat to, co uměli, znali a chtěli: hospodařit na svých statcích a na svých polích. Podle svých představ a svobodně. A také upozorňuje zvláště generaci, která toto nezažila a neví, že každá totalita, hnědá, rudá či jakékoli jiné barvy, může přijít nenápadně a pod krásnými slovy.

Památník po Řípem byl postaven na návrh jedné z pamětníků té doby Asociací soukromého zemědělství ČR.