Název anabase si legionáři vzali ze starořeckých dějin, ze známého příběhu řeckého vojska, které se v zoufalé, zdánlivě beznadějné situaci dokázalo spořádaně a s minimálními ztrátami probojovat z Persie zpět do Řecka. Události související s legiemi, zachycující lidské osudy od roku 1914, přes boje na rakousko-ruské frontě, vznik České družiny ještě v rámci ruské armády, boje československých legionářů za návrat do vlasti v šíleném chaosu krvavé řeže nazývané občanská válka až po návrat v roce 1920, jsou poutavě vylíčeny v díle spisovatele a legionáře Rudolfa Medka Legionářská epopeja. Obří román o pěti svazcích (Ohnivý drak vyšel roku 1921, pak následovaly Veliké dni, Ostrov v bouři, Mohutný sen a na závěr v roce 1927 Anabase) má úctyhodné rozměry, jež se z dnešního pohledu současné představě o tom, co je román (a co lze ještě přečíst), zcela vymykají. Medkovy legionářské romány, za které obdržel několik státních cen Akademie a které byly opakovaně vydávány v desetitisícových nákladech, bychom dnes marně hledali ve veřejných knihovnách (vyřazeny po roce 1948) nebo na pultech knihkupectví. Jsou ostatně i špatně prodávaným antikvárním zbožím a v těch antikvariátech, kde je lze ještě sehnat, zpravidla nejsou ani v regálech „Česká literatura“ a válejí se v krabicích (kus za Kč 10,-) nabízené jako „staré levné romány“.

Svým způsobem je Medkův román určitým protikladem Haškova Švejka. Švejk je čtivý, je s ním nesmírná sranda, avšak z morálního pohledu je to jen sprostý lokaj, který se jak jen to je trochu beztrestně možné, chová jako lidská zrůda.

Ještě před 30-40 lety se bylo možné s ruskými legionáři běžně setkávat. Můj dědeček sloužil v ruských legiích u 11. pluku Františka Palackého a ze 42 příslušníků československých legií jeho legionářské organizace (v obci čítající pouhých 4000 obyvatel!) jich ještě v roce 1965 žilo 18. V tom roce (1965) slavila obec 700 let a v publikaci vydané k výročí vzniku obce nebylo uvedeno jméno jediného legionáře, zato v ní kupř. nechyběl jmenovitý seznam všech učitelek mateřských škol. Starým pánům to však nijak nevadilo. Za ty roky toho poznali jistě dost. Pravidelně se scházeli v nádražní restauraci. Vždy řádně oblečeni, rovní jako svíce. O legionářských nemocech a jiných moderních syndromech se tehdy ještě nevědělo. Dodnes si dobře pamatuji děsivě vyhlížející zranění znetvořující dedečkovu levou paži těsně pod ramenem. Taková zranění způsobená bajonetem v boji na bodáky prý nebyla ničím vzácným.

Od roku 1948 do roku 1989 byli českoslovenští legionáři opomíjeni, protože v bojích s bolševiky stáli na špatné straně. Dnes již nejde pochopitelně o tabuizované téma, přesto na československých legionářích stále něco nepříjemného lpí. Záměrně jsem se před nějakou dobou zajímal, zda některá z ulic oné obce, kde 42 obyvatel bylo příslušníky československých legií, pojmenovala některou ze svých ulic názvem Československých legií. K mému překvapení se tak nestalo. Obec má ulice pojmenované po Mičurinovi, Makarenkovi, Stanislavském, Marii Kudeříkové či Trioletové, avšak žádná nenese jméno Československých legií.

Má úvaha nesměřuje v žádném případě pro horování za „pomníkománii“. Z hlediska památky legionářů, kteří vybojovali vznik samostatného státu, jsou pomníky a oslavy vedlejší. Na to, co československé legie učinily, nemají pomníky a oslavy žádný vliv. To, co se událo, nemůže být nikdy vymazáno. Obávám se jen, že postoj k legiím vypovídá spíše něco nepříjemného o nás samých. Současný literární kritik šmahem odmítne Medkovu Legionářskou epopeji pro údajnou popisnost a zdlouhavost. Přitom jde svým významem o českou Vojnu a mír. Medkův román není pouhým fascinujícím vyprávěním o velkém dobrodružství. Před každého nechtě staví zásadní otázku: Byl bys ochoten učinit něco podobného, dobrovolně podstoupit léta strádání a útrap a obětovat pro svobodu život? Je to otázka nadmíru provokativní. Vede totiž k volbě mezi dvěma životními postoji – koncepcí hrdinství a koncepcí pivního lokajství.