V tomto roce tomu bude 750 let od první zmínky Ostravy v historickém dokumentu. O počátcích Ostravy se na Neviditelném psu psalo 2. 2. 2017 v článku Nejstarší dějiny Ostravy, která letos slaví 750 let. K tomu jubileu se toho o historii Ostravy ještě napíše mnoho, jak z její dávné minulosti, tak z posledních dvou století. Těžba uhlí a hutní závody nastartovaly v první polovině 19. století proces, který město změnil. Jde o věci známé, neboť doba industriálního rozvoje Ostravy není od dneška příliš vzdálená.

Ostatně i starší historie města je zdokumentována. Dá se říct, že zhruba od 15. století se o obyvatelích Moravské Ostravy, jejich životě, řemeslech a živnostech, vrchnostenských, hospodářských a náboženských poměrech ví, když ne vše, tak skoro vše. Není problém v průběhu mnoha staletí zjistit jména radních, farářů, členů cechů, majitelů domů atd. Je však nesnadné nalézt nějakou událost, která není příliš známa. O jedné takové události z dějin Ostravy jsem se náhodně dověděl od dnes již nežijícího historika, který ji objevil při bádání v archivech. Stala se 19. června 1574. Dosud se o ní zřejmě nikde nepsalo. Ani na internetu se nepodařilo nic najít, ale pokládám ji za hodnověrnou. Jednak pro to svědčí můj zdroj a pak – vše zapadá do známých událostí té doby.

Jak asi vypadala Moravská Ostrava v 16. století? Kolem roku 1500 v ní žilo 1000 obyvatel, před třicetiletou válkou 1200. V dokumentech z té doby se Moravská Ostrava vynořuje jako město, kde se převážně hovoří česky. Česká jsou příjmení většiny obyvatel. Poměrně častá jsou česká příjmení s německými křestními jmény i příjmení německá se jmény českými. Německý živel početný v Moravské Ostravě ještě v 15. století klesl na menšinu a tak to zůstalo i v 17. století. Potvrzují to záznamy z matrik a pozemkových knih.

Město s tisícovkou obyvatel, kde vládl ustálený životní rytmus, muselo onoho červnového rána v roce 1574 zažít šok. Od návrší na slezské straně, tedy z Polské Ostravy, sjela početnější skupina jezdců na koních, přejela mostem přes Ostravici do Moravské Ostravy a zastavila se na náměstí. Bylo časně a návštěva probudila celé město. Jezdci byli značně vyčerpáni a žádali o ubytování. Rozebrali si je majitelé měšťanských domů. To se již všude kolem šířila zpráva, že do Moravské Ostravy přijel polský král Jindřich z Valois se svým francouzským doprovodem. Kuriózní na tom byla skutečnost, že polský král, přesněji král polsko-litevského státu, se rozhodl své království opustit a byl na cestě do Francie.

Jindřich z Valois, král polský a francouzský

Jindřich z Valois usedl na polský trůn ve věku 22 let. Rozhodl se přijmout polskou korunu, neboť jeho starší bratr byl francouzským králem a nic lepšího než polský trůn nebylo po ruce. Bratr i rodina jej k tomu ostatně nutili, takže nakonec souhlasil. Nicméně do Polska se mu moc nechtělo. Sněm polsko-litevské šlechty jej zvolil králem 11. května 1573 a on stále s cestou do Polska otálel. Nejdříve se domlouvalo, jakou cestou se pojede. Cestovat přes území podléhající Habsburkům nechtěl, dokonce se uvažovalo o cestě přes východní Středomoří, raději přes turecké než habsburské země, ale nakonec kratší trasa zvítězila. Koncem roku 1573 se Jindřich z Valois rozloučil s matkou a bratrem a vydal se na cestu. Dne 18. února 1574 dorazil do Krakova, kde byl 21. února korunován jako Henryk Walezy.

Že již v té době existovala publicistika, o tom svědčí různé zprávy, které se šířily tehdejšími novinami, ovšem ty byly určeny velmi úzkému okruhu čtenářů. Spíš se informace získávaly z tehdy populárních pamfletů. Tak kupříkladu v létě roku 1573 vznikl v okruhu Viléma z Rožmberka hanopis, v němž byli Poláci vysmíváni a jejich odmítnutí habsburského kandidáta bylo nazváno bláznivým činem. Také se prognostikovalo, že špatná volba povede ke zkáze země, která si neumí správně vybrat vladaře. Na téma „blázniví Poláci“ vznikaly po Evropě četné hanopisy. Ani Jindřich z Valois nebyl ušetřen, byl nazýván galským kohoutem, který nemá pražádnou naději na udržení vlády v polsko-litevském státě. Poukazovalo se také na spojenectví švédského krále a moskevského velkoknížete, což prý povede k tomu, že Jindřich z Valois bude ze země vyštván. Satiry si dělaly posměšky z chamtivosti polsko-litevské šlechty, která ve volbě krále z rodu Valois vidí možnost, jak se obohatit. Podle autorů satir dětinská myšlenka, „váš král nemá zlato, obdaruje vás kohoutími péry“, vysmívali se. Jindřichu z Valois bylo ironicky doporučováno, jak se v roli krále oblékat – nejlépe jako sedlák, nosit rozšmajdané boty atd.

Rozhodnutí Jindřicha z Valois přijmout královskou korunu v polsko-litevském státě vypadalo nepochopitelně a předpovědi měly pravdu v tom, že se jako král v zemi dlouho neudrží. Jindřich z Valois ale nebyl z Polska vyštván. On z Polska uprchl.

V polsko-litevském státě bylo vše jiné než ve Francii. Každou věc musel odsouhlasit sněm šlechty. Král nemohl nic prosadit, faktická moc byla v rukou šlechty, panovník podléhal radě šlechticů a také život na královském dvoře v Krakově se nemohl francouzskému dvoru ani zdaleka vyrovnat. Když do Krakova 14. června 1574 došla zpráva, že francouzský král Karel IX. 30. května zemřel, chtěl Jindřich z Valois odjet do Francie, aby si zajistil královskou korunu, která mu příslušela po zemřelém bratrovi. Polské koruny se ale vzdát nechtěl. Šlechta mu cestu do Francie nepovolila. Musel to tedy udělat jinak.

Dne 18. června 1574 uspořádal Jindřich z Valois v Krakově velkolepou hostinu. A přímo z ní spolu se svým francouzským doprovodem kolem půlnoci vyrazil směrem k hranici. Stará obchodní cesta vedla z Krakova do Ostravy, jinudy – pokud chtěli dál přes Vídeň – prchat nemohli a Moravská Ostrava byla první město, kde byli v bezpečí. Odtud již nespěchali, sem moc polsko-litevského státu nesahala. Pronásledovatelé je sice v Ostravě dostihli, ale již nepřemluvili k návratu do Krakova. Francouzi nejspíše v Moravské Ostravě pár dní pobyli, protože do Vídně přijeli s poštovními vozy až 24. června. Podle některých zpráv se hostina, kterou využili k útěku, konala 17. června. Tak třeba česky psaný hanopis (nebo tehdejší forma publicistiky?) to popisuje slovy: „...on 17. junii udělal pánům polským slavný a nákladný panget a té noci, když se zpili (an se všem pánům i služebníkům hojnost vína i jiného nápoje dalo), tajně a tiše z Krakova vypadl a vyklouz, na poště přijel do Vídně 24. junii“. „Poláci užralí krále ztratili“, ironicky glosuje rožmberský kronikář Václav Březan. Zas bylo v Evropě o čem psát. Útěk krále z Polska byl vděčným tématem nejen tehdejších novin, ale především žertovných básní a pamfletů. „Rychlejší než větry, hbitější než zajíci,“ popisoval to jeden z nich.

Útěk Jindřicha z Valois z Polska -Artur Grottger, 1860

Jindřich z Valois byl korunován francouzským králem jako Jindřich III. Francouzský, polské koruny se ale nevzdal, ovšem Poláci si nepřáli krále pobývajícího v cizině. Bouřlivě se o tom jednalo na sněmu šlechty za účasti církevních hodnostářů ani ne týden po králově útěku. Při diskusích o novém králi (alternativy „Rakušák“ či „Moskvan“) došlo ke rvačce.

Jindřich z Valois se k tomu nijak nevyjadřoval. Ve své družině měl sekretáře Filipa Desportese, který byl básníkem a ten tu polskou epizodu vylíčil docela poeticky (a z dnešního pohledu značně nekorektně): „Sbohem Polsko, sbohem pusté pláně stále pokryté sněhem a ledem, barbarský národe, nadutý a nestálý, žvanivý a neznající nic než svůj jazyk, jenž ve dne v noci ve své zatuchlé špeluňce se sklenkou v ruce nachází své potěšení..“.

Ale zpět k Ostravě. Údajně se dochovala jména Francouzů, kteří doprovázeli Jindřicha z Valois na jeho útěku z Krakova a krátce s ním pobývali v Moravské Ostravě. Musela to tehdy být mimořádná událost, současný král polský a budoucí francouzský na zastávce v Moravské Ostravě. Když dotyčný, od něhož informaci mám, archiválie viděl vzpomněl si na četbu z mládí, především na Tři mušketýry. V dokumentu byla jména jako vystřižená z Dumasových románů.

Vedle hanopisů a satirických básní o útěku krále z Polska pro lidové pobavení existovala diplomacie, uzavírání tajných koalic, získávání informací ze všech koutů světa. Prostě „velká“ politika. Hráčem na tomto poli byli u nás Rožmberkové, ostatně Vilém z Rožmberka se také (dokonce dvakrát!) ucházel o polský trůn a spousta věcí souvisejících s kandidaturou na polskou korunu a jejím mocenským zákulisím je v archivu Rožmberků uchovávaném v Třeboni. Z toho pohledu je zastavení polského krále a budoucího krále Francie v Moravské Ostravě, dosud nikde nezmiňované, okrajovou záležitostí, avšak svým způsobem pozoruhodnou. Možná bude někoho inspirovat k pátrání, jak to vše ve skutečnosti bylo.