Co se v mládí naučíš, ve stáru jako když najdeš, říká staré úsloví a v praxi to znamená: co ti nacpou do hlavy na základní škole, toho se budeš později špatně zbavovat. Zářným příkladem moudrosti této poučky je probíhající polemika mezi Janem Zieglerem (HISTORIE: Čechy a jezuité) a Lubomírem Stejskalem (POLEMIKA: Jezuité – nejen klady, ale i temné stíny). První chválí jezuitský řád za šíření vzdělanosti, podporu kultury a další kladné stránky života, druhý naopak upozorňuje na záporné činy členů tohoto řádu.

Oba ovšem dělají stejnou chybu a sice hodnotí náboženský řád z našeho světského, přímo ateistického hlediska. Naše generace je zatížena historickou zkušeností normalizace, kdy ideám komunismu nevěřili ani členové UV KSČ a podvědomě očekáváme stejně pokrytecký přístup k hlásaným ideám i u nositelů jiných myšlenek, v tomto případě u kněžích a duchovenstvu obecně. Máme za to, že šířili víru kvůli svým zištným zájmům a sami přitom v boha nevěřili, stejně jako my jsme nevěřili v genialitu nesmrtelného Vladimíra Iljiče Lenina. Jenomže středověká a raně novověká společnost byla skutečně hluboce věřící. Lidé nepochybovali o bohu, o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista, věřili ve spásu nesmrtelné duše nebo riziko věčného pekelného ohně, když člověk sejde z pravé cesty. Účelem jezuitů nebylo přinášet světský užitek, i když i ten jistě přinášeli, nebo někomu způsobovat traumata, což se jim nepochybně také občas podařilo, ovšem ve skutečnosti to byla jakási přidružená činnost a způsob, jak dosáhnout skutečného cíle - a tím byla spása lidských duší.

Všichni svářící se duchovní usilovali o službu bohu a o spásu duší nebohých bloudících věřících. Problém byl v tom, že se neshodovali v náhledu na to, co vlastně bůh po lidech chce. John Wycliffe, Jan Hus, Martin Luther i onen zatracovaný Koniáš usilovali o totéž a obětovali tomu svůj čas, majetek i život. Neměli bychom na ně nahlížet jako na kariérní oportunisty snažící se nahrabat si peníze, spíše jako na idealisty neohlížející se na nic, ani na sebe samé, usilující zachránit zbloudilé duše.

V našem národě jsou pevně uhnízděny romány Aloise Jiráska a nejrůznější mýty v nich líčené. Naše názory tak velice často nevycházejí z historické reality, ale z romantických národnostně motivovaných legend. Co se doby pobělohorské a rekatolizace týče, nepochybujeme o tom, že husité a později luteráni byli hodní, Wycliffe a Hus hlásali pravdu, katolíci byli zlí a proradní, rekatolizace byla něco jako násilné zakládání JZD a Koniáš byl v podstatě satan v kněžském rouchu. Ale ono to tak jednoznačné není. Wycliffeovy myšlenky, které přejal Hus a později se objevily u protestantských církví (typicky jmenujme puritány) byly radikální a fundamentalistické. Nešlo jen o odmítání prodeje odpustků, to bylo ve skutečnosti to nejmenší, šlo o odmítání jakéhokoli majetku a radosti ze života jako takové. Člověk si měl protrpět svůj pobyt v slzavém údolí pozemské existence a blaženosti se pak dočkal až po smrti. Při pohledu na teze těchto reformistů se člověk neubrání myšlence, že proti těmto spasitelům je i Taliban sympatický klub liberálních volnomyšlenkářů.

České země byly původně katolické, i sám Jan Hus byl katolickým knězem, konverze od katolictví k husitství rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem. Ano, přijít o pozici ve státním úřadě, pokud člověk nekonvertoval ke katolictví nebylo příjemné, ale nedá se to srovnávat s hromadným upalováním jinověrců praktikovaným husity.

Ona ta rekatolizace po třicetileté válce ve většině případů vůbec násilná nebyla.

Předně - princip, podle kterého byli poddaní povinni následovat vyznání svého vladaře, Cuius regio, eius religio neboli čí panství, toho víra nevymysleli ti oškliví katolíci, ale ti hodní protestanti a to už roku 1612. Bylo to po německých náboženských válkách vyvolaných rozporem mezi luteránskými německými knížectvími a katolickým císařem. Ferdinand II. tedy nedělal nic jiného, nežli že se držel zakotvené právní normy.

Dále, většinou se to týkalo jen šlechty, vyznání sedláků bylo pod rozlišovací schopností císaře. Jak se k poddaným chovala šlechta, to už záleželo na každém šlechtici, byli takoví, kteří vyznání nevyžadovali, byli jiní, kteří své nevolníky ke konverzi nutili. Ale většinou je nutit nemuseli, katolický ritus s bohatými barevnými dekoracemi, nádherné chrámy vyvolávající pocit něčeho nadzemského se běžnému člověku líbil. (v této souvislosti si dovoluji zpochybnit tvrzení pana Stejskala, a sice, cituji: „což neznamená, že kdyby zvítězila protestanská strana, že by v zemi nevznikly zase jiné skvosty“ - ne žádné skvosty by nevznikly, protestantské pojetí víry okázalé zdobené chrámy naprosto zakazuje. Kdyby pan Stejskal zašel do nějakého protestantského kostela, kde holé stěny nezdobí zhola nic a namísto zlaceného oltáře na stěně visí jen prostý kříž, pochopil by, jak hluboce se mýlí).

Ani odpor šlechty proti rekatolizaci nebyl nijak nezlomný, sice někteří šlechtici raději odešli ze země, než aby se zřekli své víry (ale mnohem častěji, aby nešli před soud za účast na rebelii), ale jejich potomci už tak zásadoví nebyli a mnoho šlechtických rodů se později z exilu vrátilo, již jako katolíci, aby prosili císaře o navrácení majetku. A ten jim nezřídka vyhověl, pokud se jinak ničeho nedopustili. Jistě, Komenský emigroval, jenomže právě u něj lze vysledovat ekonomický motiv - byl knězem jednoty bratské a učitelem na škole, po vydání Obnoveného zřízení zemského, které přišlo po bitvě na Bílé hoře, na takovém místě nemohl zůstat.

Ona i celá třicetiletá válka zdaleka nebyla katolicko-protestantským konfliktem, jak je zjednodušeně chápána. Proti rakouskému císaři bojovala i armáda Francie, což byla katolická země, člen katolické ligy, strany se měnily, motivace byla mocenská a nikoliv náboženská a konec konců vítězný císař netrestal své nepřátele za jinou víru, ale za zradu císaře a ozbrojený boj proti němu.

A nakonec onen slavný Koniáš. Ať se na něj budeme dívat, jak chceme, nelze jej zařadit do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. Koniáš se narodil roku 1691, to už byl Komenský 20 let po smrti, kazatelem se stal až v roce 1721, to už od zmíněné bitvy uplynulo sto let a na trůně seděl moderně smýšlející Josef I. (zde se pan Stejskal dopouští faulu, když píše, že Koniáš byl šiřitelem zla. Z pohledu protestanta může být katolictví zlo, ale z pohledu katolíka je tomu přesně naopak a z našeho pohledu nevěřících jsou obě vyznání rovnocenná a jednání Koniáše a jiných misionářů je tedy neutrální). Koniáš se, jako upřímně věřící misionář, snažil šířit víru, kterou považoval za pravou a uchránit duše hříšníků před vírou falešnou. Z našeho ateistického pohledu je to možná nesrozumitelné, ale z jeho pohledu to byl počin ušlechtilý a prospěšný. Choval se jako mí rodiče, když mne jakožto malého hocha nutili pít rybí tuk, abych měl pevné kosti. Kdo to zažil, ví, jaký hnus to je - ale neosočil bych své rodiče, že páchali zlo). Koniáš nezabavoval české knihy, jak tvrdil Jirásek, ale knihy především německé, které byly do Čech importovány ze Saska. Nespálil 30 000 knih, ale podle vlastních záznamů zabavil necelých 1800 závadných knih (ne že by to bylo málo, ale řada knih nebyla zničena, jen zabavena a uskladněna pod dozorem církve), na oplátku dle možností vydával knihy zakoupené za peníze mecenášů. České bible nezabavoval, ale upravoval je – odstraňoval dle katolického pohledu závadné poznámky, výklad a předmluvu a doplňoval tím „správným“ textem.

Ano, byla to nepochybně cenzura, ale opět - motivována skutečnou, upřímnou vírou, nikoli zlým úmyslem.

Závěrem - nemohu se ubránit dojmu, že v otázce rekatolizace si hrajeme na bolestíny. Jakkoli pro řadu lidí nebyla konverze na římskokatolickou víru příjemná, jiní na tom byli mnohem hůře. Za všechny uvedu Angličany, které nejprve Jindřich VIII. (to je ten, co měl šest manželek) velice surově přinutil změnit vyznání z katolického na anglikánské, aby po jeho smrti na trůn nastoupila jeho dcera Marie Tudorovna, která naopak za použití násilí nutila anglikány přestoupit zpět na katolictví. Počínala si přitom tak krutě, že získala přídomek Marie Krvavá, tedy Bloody Mary.

Co je proti tomu nějaká zabavená knížka.