V posledních týdnech to slovo slýcháme ze všech stran. Svoboda sem, svoboda tam, „získali jsme svobodu“. 30 let po revoluci mají političtí regulovčíci, zakazovači a všelijací socialisté plná ústa svobody. Té jejich „svobody“.

Je to všechno jedno velké pokrytectví, protože nám už téměř žádná skutečná svoboda, kvůli nim, nezbývá. Nejhorší na tom je, že všem těm válčícím babišovcům, zemanovcům, okamurovcům, topkařům, pokryteckým chvilkařům a mnohým dalším to vůbec nedochází. Jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Utahování šroubů podporují jednohlasně všichni, jen každý tím svým „správným“ směrem. Důvody si vždycky najdou: podpora bezpečnosti, celospolečenský zájem, právní stát, oprava „nedokonalého“ trhu či demokracie.

Mně už to pokrytecké ohánění se svobodou vážně leze krkem.

„Svobodou“, kdy rozjet nebo udržet podnikání je v mnohých oborech kvůli byrokratickým překážkám skoro nemožné.

„Svobodou“, kdy vám diktují, kde můžete kouřit a kde ne, jak si můžete nebo nemůžete ničit vlastní zdraví.

„Svobodou“, kdy vám určují, kdy a co můžete nakupovat či prodávat, resp. co a jak spotřebovávat.

„Svobodou“, kdy průměrnému zaměstnanci stát sbírá nadpoloviční část výdělku na daních.

„Svobodou“, kde je vládami soukromým firmám diktováno, jaké názory a lidi mají mazat z veřejného prostoru.

„Svobodou“, kde je každý náš krok na ulici bez přestání sledován kamerovými systémy.

„Svobodou“, kdy jsou v nových autech povinně víc a víc montovány systémy totálního dozoru.

„Svobodou“, kdy jsou lidé odchylující se od centrálního světonázoru, bez ohledu na jeho smysluplnost či pravdivost, nálepkováni, ostrakizováni a ničeni.

„Svobodou“, kdy zdravý rozum a přirozené principy kapitulují před tlakem hyperkorektnosti a seberegulace, genderismu, environmentálního šílenství a před křikem ujetých menšin.

A tak bych s výčtem mohl pokračovat ještě dlouho...

Tohle všechno jsme vážně v listopadu 1989 chtěli? Tomuhle se fakt říká svoboda?! Svoboda buď je, nebo není, neexistuje nic mezi tím. Ta skutečná začala rychle mizet s počátkem nového milénia a vstupem České republiky do Evropské unie.

Nevím jak vy, ale já mám už dost té současné a neustále postupující nesvobody a navráceného socialismu. A že jsou nesvoboda a socialismus prozatím méně intenzivní a jiných druhů než ty předrevoluční? To na faktu vůbec nic nemění. Myslím, že prostě nemáme moc co slavit. Svobodu rozhodně ne. Můžeme jen tiše zavzpomínat na dobu, kdy jsme krátce zažili normální svět bez všeobjímající státní buzerace.

Převzato z JanPolanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora